Sedm dní do svatby I. část

11. června 2013 v 23:06 | emam |  TwFF Sedm dní do svatby
Edward se nechá přemluvit k cestě na poněkud netradiční svatbu Jasperova přítele. O jak moc zvláštní událost jde, zjistí až na místě. Nevěstou je totiž lidská dívka, Bella.








7 dní do svatby


"Těší mě," procedil jsem skrz zaťaté zuby. Proč jsem se jen nechal přesvědčit a jel na tuhle prokletou svatbu. Proč? Protože když si Alice vezme něco do hlavy, je hrozně neodbytná a vynalézavá, aby dosáhla svého.

Pozvánka na svatbu Jasperova přítele přišla už před měsícem. Divil jsem se proč s takovým předstihem. Většina upířích akcí nepotřebuje delší plánování než několik hodin. Když se pro něco rozhodneme, není přeci moc důvodů proč na něco čekat. Navíc ten způsob.





Isabella Marie Swanová & Jeremmy Richard Whitcomm

vás zvou na svou svatbu

konající se od 6. do 13. srpna tohoto roku

Old Mansion, Lancashire, Anglie.

Všichni vaši blízcí jsou též srdečně zváni k účasti.



Kdo má svatbu celý týden?

Jasper se znal s J. R.em, jak si Jeremmy nechával říkat z dob, kdy bloudil bezcílně po světě, než našel Alici. Vděčil mu za několik dnů jeho společnosti a nabídky útočiště v nějakém zchátralém domě.

Jasper na něj vzpomínal s vděčností. Proto když přišlo pozvání na svatbu, nezaváhal, přestože svého přítele neviděl téměř celé století. Alice byla pochopitelně nadšená a také hned rozhodnutá, že musím jet s nimi. Všem se nám ulevilo, že Rosalie s Emmetem trávili své snad osmisté líbánky kdesi v Amazonii. Díky tomu neměli o pozvání nejmenší tušení. Rose by si něco takového nenechala ujít. Určitě by se nechala inspirovat a nás by tak brzy čekaly další svatební povinnosti.

Záviděl jsem Carlisleovi jeho povinnosti v nemocnici, které ho z účasti na tak velkolepé akci vyvázaly. Esmé ho pochopitelně nemohla nechat samotného. Vzhledem k letním měsícům jsem se na školu vymluvit nemohl. Každý věděl, jak o společnost mimo naši rodinu nestojím. Přesto na mě Alice naléhala. Sestřenky z Denali jsou údajně pozvány také.

"No tak, Edwarde, změna společnosti ti přeci prospěje," nedala se Alice odbýt.

Nejsem si zrovna jistý, jestli Tanya bude nadšená, ale je pravda, že když se zrovna nesnaží získat mě, rád si s ní i s jejími sestrami popovídám.

"Eh, tak dobře. Ale něco za to." Ani jsem nemusel dodávat, o jakou odměnu mi šlo, Alice to hned viděla. Není báječné vyvázat se z jejich bláznivých nákupů alespoň na celý jeden rok?

Ušklíbla se, ale pak hned běžela radostně balit a honem přemýšlela, jaký dar bychom měli novomanželům přivézt.

O Jeremmym už Jasper Alici vyprávěl. Těšila se, až ho pozná, ale ještě zvědavější byla na jeho nastávající. Přiznám se, že já trochu taky. Myslel jsem, že většinu upíří populace ve Státech známe. Nejspíš to bude někdo z Evropy. Nebo že by šlo o někoho hodně mladého?

Když jsme dorazili na místo, čekalo nás veliké překvapení. Nešlo o to velké anglické sídlo ve stylu přelomu 19. a 20. století, to jsem čekal, ale budoucí paní Whitcommová nebyla...Byla totiž člověk.

Zrovna jsme se všichni seznamovali, když jsem poprvé ucítil její pach. Stálo mě to všechno soustředění, abych se hned na ni nevrhnul. Něco tak sladkého a vábivého jsem nikdy necítil. Jed se mi začal sbíhat v ústech. Snad jen díky Jasperově pomoci jsem vydržel stát na místě v klidu a snažil se nedýchat. Nedýchat a nemyslet. Napadalo mě tolik způsobů, jak získat, jak ochutnat... Ne, to přeci nemůžu... Nebo ano?

"Moc ráda vás všechny poznávám," řekla Isabella. Zrudla ve tvářích a plaše nás sjela pohledem. Je možné, aby zrudla ještě víc? Ta krev byla už tak dost přitažlivá, a když se jí nahrnula do tváří, musel mě Jasper chytit za paži.

Jaká ironie, nebyl jsem to vždycky já, kdo ho musel krotit?

"Jistě jste po cestě unaveni. Zavedu vás do pokojů," navázal J.R. "Bello, miláčku, můžeš zatím dohlédnout na přípravu dnešní večeře?"

"Emm, ano, tak zatím." Odešla, ale já se pořád nebyl schopný pohnout. Její vůně byla stále v místnosti.

"Můžeme?" zeptal se náš hostitel.

"Edwarde?" to už se ozval Jasper, ale byl to dotaz na můj stav, ne na odchod.

"V pořádku, samozřejmě." Procedil jsem zase přes zuby, skrz které jsem se opatrně nadechoval. Ulevilo se mi, když jsme se dostali do patra. Byli tu sice cítit lidské pachy, ale ne ten pro mě téměř neodolatelný.

Co to bylo? Přece jim nezkazíš svatbu, Edwarde! křičela na mě Alicina mysl.

Alespoň si jednou zkusil, jaké to je, ale vážně ti to nezávidím. Jasperovy myšlenky zrovna povzbudivé nebyly.

Nejhorší však byly myšlenky našeho hostitele. Ten měl v hlavě jen svatbu a všechny přípravy, takže se vlastně veškeré jeho myšlenky točily okolo jeho Isabelly. Její tvář mi připomínala tu palčivou touhu po její krvi. Nemohl jsem se dočkat, až budu sám ve svém pokoji.

Ale nebyl jsem tam dlouho. Vlastně jsem tam strávil asi třicet vteřin. Bylo mi jasné, že pokud tu mám nějakým způsobem vydržet celý týden, musím na lov. Neobtěžoval jsem se s vysvětlováním ani omluvami. Není mi to podobné, ale tahle situace je šílená. Já byl málem šílený žízní. Po tolika letech sebezapření mi na pár okamžiků bylo všechno jedno a já málem všechny zklamal. Kdybych podlehl svému vnitřnímu démonovi, zklamal bych všechny, na kterých mi záleží, svou rodinu. Navíc bych nesmyslně zničil jeden nevinný lidský život, který teprve začal.

Alice vše uvidí a omluví mě s vhodným odůvodněním ze všech společenských aktivit.

6 dní do svatby


Byl jsem venku po zbytek dne a celou noc. Až v pozdních dopoledních hodinách jsem se vrátil do svého pokoje. Snažil jsem se, aby mě nikdo neviděl. Vzhledem k tomu, že pozvaná společnost byla zrovna na prohlídce sídla s výkladem od našeho hostitele, nebyl to takový problém.

Sídlo bylo rozlehlé, že na jeho prohlídku nestačilo ani celé dopoledne. Slyšel jsem hluk na chodbě a hovory hostů o programu na odpoledne. Někteří chtěli v prohlídce pokračovat, jiní si chtěli užívat hezkého počasí. Všichni se mají sejít u oběda. Všichni, tedy i já. Snad Alice vymyslela nějakou dlouhodobější výmluvu. Doufal jsem. Nechtěl jsem se k Isabelle Swanové už ani přiblížit.

"Tak na to rychle zapomeň," přerušila Alice mé naděje. "Řekla jsem jim, že ti není po cestě dobře, ale nemůžeš se tu schovávat celý týden. Zvládneš to, my ti s Jasperem pomůžeme."

"Omlouvám se vám. Nerozumím tomu. Ještě nikdy se mi to nestalo, ale ta její vůně..."

"My to... No, nemůžu říct, že chápeme, ale snažíme se pochopit. Edwarde, vždyť už jsi vydržel tak dlouho. Ty to zvládneš," řekla Aleci a stiskla mi ruku.

"Je mi to líto, ale opravdu nebude moc vhodné, když se neukážeš," dodal Jasper, který byl o mých záměrech informován již od Alice. "Navíc se po tobě Bella ptala. Prý jestli ti nemá poslat doktora. Mám dojem, že to by nebyl nejvhodnější nápad," podíval se na mě se zvednutým obočím.

Lékařské vyšetření upíra by opravdu nebylo nejvhodnější.

"Počkej, jak to doktora? Ona to neví?" došlo mi.

Jasper přikývl. "Neví nic o upírech. Ale překvapuje mě, že ty to nevíš. Na co včera myslela, když jsme se seznamovali? Neříkej, že si tvé reakce nevšimla?"

Na včerejšek se mi vzpomínat nechtělo. Jen co to Jasper zmínil, vzpomínka na Isabellin pach mi zase málem zatemnila mozek. Ale ta poznámka týkající se mysli Belly, jak si nechávala říkat, mě rychle probrala. Já ji neslyšel. Nevím, co si myslela. Možná to bylo jen tím, že moje hlava byla plná její vůně a už nic jiného se ke mně nedostalo. Určitě to muselo být tím. A jestli si všimla mé reakce? Normální lidská reakce na rozzuřeného upíra z vůně krve by byl útěk. Ona jen zrudla. Při té vzpomínce se mi začal jed zase množit v ústech. Její červené, krví nalité tváře...

"Edwarde, jsme tu na svatbě. Nemůžeš jim to takhle zničit. Viděl jsi, jak ji J. R. miluje? Co všechno pro ni připravil?" napomenula mě Alice.

Jestli ji miluje, to nevím. Vždyť si ji chce vzít a to nejdůležitější jí neřekne.

"Alice, nezlob se, ale jak si může upír vzít člověka a myslet to vážně?" zeptal jsem se.

"Neslyšel jsi někdy o tom, že láska je slepá?" zněla její odpověď.

"To je sice hezké, ale jestli ji opravdu miluje, jak si ji potom může vzít? Snad si nemyslí, že s ní může žít její lidský život?"

Alice se rozesmála. "Bráško, to ty bys mi měl říct, co si myslí."

No, jistě. Když umím číst myšlenky, nemám důvod se na ně ptát. To byl v poslední době Emmetův oblíbený hloupý žert. Jako kdyby čtení mysli znamenalo vševědoucnost. Na co ale Bella myslela a proč se k ní její snoubenec tak divně chová? A proč mi na tom vlastně záleží? Vždyť je to přeci jedno. Já si tu jen přetrpím svých sedm, vlastně již jen šest dní.

"Prosím tě, převlékni se, ať můžeme jít konečně na oběd," přerušila Alice moje myšlenky.

"Oběd, to nemyslíš vážně," ušklíbl jsem se. Lidské jídlo je něco tak odporného.

"Copak sis na studiích nezvykl? Je to jen na chvíli." Nevěřícně jsem si ji prohlížel. "Musíš se tam ukázat, jinak toho doktora zavolá," naléhala.

Povzdychl jsem si a šel se do koupelny převléct.



"Bella bude sedět na druhém konci jídelny. Okna jsou sice otevřená, ale vítr nefouká, takže její pach se drží jen v její blízkosti," instruovala mě Alice, když jsme scházeli do přízemí.

Fajn, takže se budu držet u vchodu, co nejdál od ní.

"Musíš ji jít pozdravit. Opravdu si dělala o tebe starosti."

"To nemůžeš myslet vážně. Já se k ní nemůžu přiblížit. Nedokážu být vedle ní a už vůbec ne s ní promluvit." Jen při myšlence její blízkosti jsem viděl sám sebe nebezpečně blízko krční tepny budoucí nevěsty. To nemůžu, všichni jsou tu kvůli ní a já bych to všechno zničil.

"Budu po ruce, když bude třeba," zašeptal Jasper tak, aby to lidské ucho neslyšelo, a vešli jsme.

Velká jídelna byla plná kulatých stolů s bílými ubrusy, na kterých bylo prostřeno k obědu. Vypadalo to jak v nějakém hotelu. Trochu zvláštní pojetí do anglického sídla, ale já nejsem majitel. První, co jsem uviděl, byla Bella. Byla na druhé straně místnosti. Seděla u jednoho stolu a bavila se s nějakou ženou s špinavě blond vlasy. Když ta žena zvedla hlavu, všiml jsem si podoby. Jistě to bude Bellina matka. Měly již dojedeno. To znamená, že by snad brzy mohla odejít, svitla mi naděje.

Bella zvedla hlavu, podívala se na mě a plaše se usmála.

"Běž," poručila mi Alice.

Jenže já nemohl. Podíval jsem se do Belliných hnědých důvěřivých očí a nemohl jsem k ní udělat ani krok. Nemůžu jít k někomu tak bezbrannému a ohrožovat ho. Ona by spíš potřebovala chránit. Vždyť je tak křehká a slabá a svět okolo ní je plný nebezpečí. Já jsem třeba jedno z nich.

Jdi, přece vidíš, že na tebe čeká, hudrovala Alice.

Jsem pořád vedle tebe, není se čeho bát, utěšoval mě Jasper.

Opatrně jsem se nadechl, abych se ujistil, že neucítím její pach. Bylo to v pořádku. Tak ještě jeden hluboký nádech. Měl jsem malou naději, že hovor bude natolik krátký, že mi vzduch v plicích bude stačit.

Pomalou, rozvážnou chůzí jsem došel až k ní. Při každém kroku jsem zpytoval sám sebe, jestli vůbec můžu ještě pokračovat. Zvláštní bylo, že jsme ze sebe po celou dobu nespustili oči. Sice matce odpovídala na její dotazy, ale dívala se na mě. Přitom si žmoulala rukávy modrého trička, které jí byly příliš dlouhé. Byla tak bledá, jen tváře jí při mém pohledu zrůžověly a srdce začalo rychleji bít. Musela si všimnout mé včerejší reakce. Bála se, alespoň tak jsem si její konání vysvětloval.

"Dobrý den, jsem ráda, že je vám již lépe. Už jsme o vás měli starost." Starost v jejím hlase jsem opravdu slyšel, ale ne v její hlavě. Její myšlenky jsem nemohl přečíst. Díky téhle záhadě mi ani tolik nevadil její horký dech. I když voněla ještě lépe, než jsem si pamatoval. Zalila mě vlna klidu, vděčně jsem kývl hlavou směrem k Jasperovi stojícímu opodál.

"Zdravím a omlouvám se. Už jsem v pořádku a nebudu vám na obtíž."

"Rozhodně nejste na obtíž. Škoda, že jste přišel o prohlídku domu. Možná by Vás J.R. mohl ještě provést."

Takový pohledný mladý muž. Vypadá ještě lépe než J.R. No hlavně, že bude Bella šťastná. Ale kdo to je... "Bello," upozornila na sebe žena, která vedle ní seděla.

"Ah, promiň, mami. Představování mi nikdy nešlo. Edward Masen, moje matka René Swanová."

"Velice ráda vás poznávám, mladý muži."

"Těší mě." A vzduch byl pryč. Modlil jsem se, aby se něco stalo a já se nemusel nadechnout.

"Drahoušku!" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, i když mi bylo jasné, kdo k nám rychle přichází. .J.R. měl sice vstřícný úsměv a každý by mu věřil, že je dobře naložen, jen já ne. Jeho myšlenky totiž tak přesvědčivé nebyly. Musím si dát na tohohle kluka pozor. Už mě to všechno stálo tolik úsilí. Nemůžu si ji nechat teď vyfouknout.

To není možné, on na mě žárlil. Taková hloupost, ale třeba jen prostě žárlí na každého. Byl jsem mu však vděčný, zachránil mě od dalšího hovoru.

"Bello, drahoušku, omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Edwarde, už je vám lépe? To jsem rád." Ani se na mě nepodíval, jeho pohled se věnoval pouze jeho nastávající. "Miláčku, potřebuji nutně tvou pomoc."

"Tomu nevěřím. Že by sis nevěděl s něčím rady a potřeboval můj názor?" prohlásila Bella nevěřícně a přitom bez náznaku ironie.

"Je to přeci i tvoje svatba, zlato. René, musíte mě podpořit. Bella se vůbec nechce zapojit do příprav," naléhal J.R..

"Holčičko, to nemyslíš vážně. Vdáváš se jen jednou za život. Musíš si to užít," nabádala ji matka.

Bella jen protočila oči a špitla směrem ke mně: "Omluvte nás, prosím."

Kývl jsem hlavou a rychle odešel. Co kdyby se mě náhodou ještě někdo na něco zeptal. Pochopitelně jsem neobědval. Bylo mi jedno, jak si to obsluha vysvětlí. Chvíli jsem seděl vedle Alice a Jaspera, kteří se nadšeně bavili o domu a svatebních přípravách. Prohlížel jsem si i ostatní svatebčany. Hostů bylo téměř ke stovce. Byli to samí lidé. Jak je možné, že svatba upíra s člověkem je plná lidí. Jediní hosté z jeho strany jsme my. Sestřenky z Denali se na poslední chvíli omluvily s tím, že dorazí až na samotný obřad. Takže žádné rozptýlení v podobě přátelského hovoru se konat nebude.

Tohle budou opravdu těžké dny. Proč mám v sobě tolik hloupé slušnosti a zůstávám tady, když bych nejraději odešel? Nedokázal jsem si odpovědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama