Sedm dní do svatby II. část

12. června 2013 v 21:52 |  TwFF Sedm dní do svatby

5 dnů do svatby


Nebavilo mě být pořád ve svém pokoji, kde bylo klasické vybavení pro lidi. Postel, gauč s konferenčním stolkem a dvě křesla, vše v hnědozeleném ladění.

Bál jsem se, abych Bellu nepotkal. Jasper nemohl být pořád se mnou, aby mě hlídal. Ptal jsem se ho, jestli ví, co je to za divnou svatbu? Jaké má J.R. pohnutky ke svému konání? Alicino prohlášení o slepé lásce jsem nevěřil. Otázek jsem měl mnoho, ale odpovědi žádné. Díky přípravám a organizaci programu na každý den Jasper s J.R.em neměl možnost mluvit. Alice tvrdila, že vidí jen šťastný průběh svatby. Takže ani ona mi nedokázala pomoc uhasit mou žízeň po informacích. Tahle žízeň byla jediná, na kterou jsem si dovolil myslet.

V noci jsem byl z preventivních důvodů na lovu. Potřebu pít jsem neměl, ale věděl jsem, že by to bylo jedno, kdybych potkal Bellu.

O prohlídku domu jsem nestál. Stačilo mi jen nahlédnout do některých myšlenek nadšených dam při večeři sedících až příliš dlouho nad moučníkem. Rozhodl jsem se, že budu na jídlo chodit mezi prvními. Bylo to jen preventivní opatření, aby mě Bella zahlédla, až přijde, a nechtěla zase volat lékařskou pomoc. Po jejím příchodu jsem se co nejrychleji vypařil. Snažil jsem se prostě vypadat jako normální zdravý člověk, aby neměla starost. Ale další rozhovor s ní jsem nemohl riskovat.

Při snídani jsem v mysli jedné údajné milovnice hudby zahlédl malý salonek s klavírem. Bylo mi hned jasné, že to je místo, kde můžu trávit čas konečně smysluplně, a odešel jsem. Tedy až poté, co jsem si byl jistý, že mě Bella viděla. Ptala se zrovna J.R.a, jestli s ním taky půjdu na rozlučku se svobodou. Další věc, která by mě zajímala. Pozvání jsem nedostal. S kým jiným než se mnou a Jasperem by měl J.R. trávit rozlučku se svobodou?

Kdyby to šlo, asi by mě z těch všech otázek začala bolet hlava. Raději jsem přidal do kroku, abych konečně mohl zasednout ke klavíru v tom salonku a přišel tak na jiné myšlenky.

Našel jsem si konečně vhodné útočiště, které bylo v levém křídle sídla, tedy na opačné straně než byly pokoje pro hosty a vlastně na druhé straně od všeho společenského dění. Sem nikdo nechodil. To mi přesně vyhovovalo. Byla to malá místnost, jejíž původní bílá výmalba dávno zešedla a částečně i zažloutla. Hudební salon by však dle mého názoru měl vypadat poněkud jinak. Tohle byl jen pokoj s jedním malým oknem, kam někdo odklidil klavír, a to ještě ke všemu bez stoličky. Vrátil jsem se na chodbu, kde jsem zahlédl židli a s ní v ruce se vrátil ke svému oblíbenému nástroji.

Prsty jsem zlehka přejel klaviaturu. Pár tónů zrovna neladilo. Ach jo, nevadí. Mohl bych vybírat skladby, kde tyhle tóny nejsou. Jen to fis opravdu potřebuji. Otevřel jsem horní desku klavíru a pokoušel se natáhnout strunu, aby zase ladila. Ještěže ladičku tohle tělo nepotřebuje. Nakonec jsem neodolal a nástroj naladil celý. Alespoň jsem přišel na jiné myšlenky než dosud.

Konečně hotovo a můžu hrát. Možná je to tím, že jsme v Anglii, vzpomněl jsem si na Arthura Sullivana a jeho Twilight, Romance Op. 12.







Sotva jsem skladbu dohrál, ozvalo se zaklepání a hned se otevřely dveře. Nikoho jsem neslyšel, proto mi hned s hrůzou došlo, kdo vešel, aniž bych se musel otočit.

"Můžu?" šeptla naše hostitelka rozpačitě. Měla na sobě hnědý svetr v barvě jejích očí a bílé kalhoty. Moc jí to slušelo. Jen co se naše oči setkaly, zrůžověly jí tváře a srdce se na okamžik zastavilo.

Musel jsem polknout, abych si uvolnil ústa od jedu a vůbec mohl promluvit. Ale raději jsem jen kývl hlavou a přestal dýchat.

"Omlouvám se. Slyšela jsem hudbu. Budete ještě hrát, prosím?" d ívala se na mě toužebně.

Tomu přání nešlo odolat, jen jsem honem nevěděl, co zahrát.

"A co máte ráda?" Musel jsem mluvit stručně, aby mi vzduch vystačil, co nejdéle.

"Hmm, znáte Clear de Lune od Debussyho?"

Místo odpovědi jsem začal hrát. Nemohl jsem z ní spustit oči. Líbezně se usmívala a dívala se z okna.

Hudba dozněla.

"Mám tu skladbu hrozně ráda. Maminka ji hrávala, když jsem byla malá."

"Vaše maminka hraje?"

"Jen trochu, moc skladeb neznám, ale vždy se mi hra na klavír líbila."

"A vy hrajete?"

Zavrtěla hlavou.

Byla tu se mnou sama, daleko od všech lidí i od svého snoubence. Tohle mohla být moje příležitost...

"Schovávám se tady před světem, myslím tady v levém křídle. Nikdo sem nechodí. Překvapilo mě, když jsem vás slyšela hrát."

Její slova mě překvapila a ji zachránila. Hořela ve mně zvědavost, konečně jsem měl příležitost nahlédnout do její tiché mysli.

Opatrně jsem se nadechl. "Proč se nevěsta schovává před svými hosty?"

"Jsou to spíš J.R.ovi hosté... Ne, já vím, jsou to naši hosté. Ale já to takhle nechtěla."

"Vy jste nechtěla svatbu?"

"Ano... totiž ne... Chtěla jsem svatbu, ale ne tak velkou. Tolik lidí, J.R. ze všeho moc dělá."

"A vy jste spíš samotářský typ," konstatoval jsem

"Jak to víte?" Byla zaskočená.

"Všiml jsem si, že pokud Vás někdo neosloví, sama se zrovna nehrnete." Kdy jsem si toho vlastně všiml?

"To je pravda. Nerada jsem středem pozornosti."

"Tak proč taková velká svatba?"

"J.R. si to přál, navíc maminka byla nadšená."

"Ale je to i vaše svatba. Neměla byste do toho mluvit?"

"Vždyť jde jen o jeden den. To snad nějak zvládnu." Skromná a nesobecká. Taková je Bella Swanová.

"Ve vašem případě jde o celý týden," usmál jsem se.

"Jo, to zase J.R. přehnal. Rád dělá dojem, i když nevím, proč má po třech letech pořád potřebu mě takhle ohromovat," povzdechla si. "Ale co, co znamená jeden týden oproti celému životu? Udělám mu teď radost a on se po zbytek života o mě postará. To je přeci malá oběť, ne?"

Zmohl jsem se jen na pokrčení ramen. Jak dlouhý její život po svatbě bude? Opravdu ji J.R. miluje? Pokud ano, bude chtít být s ní. To by ji ale musel proměnit a rázem by bylo po životě. Nebo... Zase ty nepříjemné myšlenky a dohady, před kterými jsem sem utekl. A ona mě tu našla.

"Budete ještě hrát?"

Zaváhal jsem.

"Prosím," vzdychla.
Jejímu přání nešlo odolat a já chtěl hrát, tak jsem položil prsty na klaviaturu a spustil Fibichův poem.




Dívala se stále z okna a já se musel dívat na ni. Po několika taktech se na její tváři cosi zalesklo, hned to setřela rukou a otočila se ke mně zády. Sotva hudba dozněla, ozvalo se zašeptání.

"Děkuji. Bude mě hledat, musím jít." A klaply dveře.

Možná ji tak dojala má hra.

Zhluboka jsem se nadechl. Místnost byla prosycena její vůní. Musím odtud ihned pryč, a to nejen z téhle místnosti, ale z tohohle sídla a nejlépe z Anglie. Musím co nejdál od ní. Sice jsem jí neublížil teď, ale to jen díky tomu zvláštnímu rozhovoru. Co když mě to příště nezadrží. Někdo jako ona si nezaslouží takovou smrt.

Vyběhl jsem na chodbu a spěchal směrem k východu. Málem jsem cestou porazila Alici.

Promiň, nestihla jsem přijít dřív. Když jsem ji zahlédla, byla už u tebe. Ale nic se naštěstí nestalo. Vše je v pořádku, usmála se.

"Nic není v pořádku. Pořád ji můžu ohrozit, musím odtud pryč," vztekle jsem zareagoval na její naivní myšlenky.

"Nemusíš, když jsi jí neudělal nic teď, tak už jí určitě neublížíš." Milosrdná lež, ale to věděla. "Co jí mám říct? Tedy jak tě mám tak najednou omluvit."

"Třeba něco ve smyslu neodkladných záležitostí v Londýně." Rozběhl jsem se pryč, abych se co nejrychleji dostal do svého auta.

Hned jak jsem opustil pozemky sídla, sešlápl jsem plyn až k podlaze. Chtěl jsem se odtamtud dostat co nejrychleji. Nevěděl jsem kam jedu, bylo mi to jedno. Hlavně, co nejdál od ní, abych už nemohl ohrožovat její život, aby byla v bezpečí. Beze mě přeci bude v bezpečí.

Prudce jsem zabrzdil. Ještěže silnice byla prázdná, jinak by do mě určitě někdo narazil.

Bude teď opravdu v bezpečí? Jak může člověk být v blízkosti upírů v bezpečí? To je přeci naprostá pitomost. Proč si ji chce J.R. vzít? Pokud je to opravdu z lásky a chce s ní být, proč jí o sobě neřekne pravdu? Vzít si ji s tou lží je tak sobecké.

A co po svatbě, nechá ji dál žít? To by si ji přece nebral. Bude z ní chtít udělat to, co jsme my. To není jen sobecké, to je tragédie. Vždyť kdyby ji miloval, nemohl by to pro ni chtít. Ona je tak čistá, ušlechtilá a... krásná. To sem teď nepatří! Zlobil jsem se na sebe pro tu zbloudilou myšlenku.

Tak zpět. Ona si opravdu zaslouží, aby se o ni někdo postaral. Vždyť tak odůvodňovala svou trpělivost nad vší tou maškarádou, která ji tento týden obklopovala. A je to snad jediný důvod proč si J.R.a bere? Nebo ho opravdu miluje? A proč mě to najednou tolik zajímá? Je to přeci její věc, jak chce strávit svůj život. Mně by mělo jít jen o její bezpečí.

Jenže představa Belly v bílých šatech, jak říká své ano svému snoubenci, je mi poněkud nepříjemná. Štve mě, že by měla říct své ano J. R.ovi, který s ní má bůhvíjaké záměry.

Mezitím se venku setmělo. Vystoupil jsem z auta. Až teď jsem si všimnul, že stojím kousek od malého lesa. Bez rozmyslu jsem k němu zamířil. Bylo mi jedno, co bude s autem. Stejně je z půjčovny. Potřeboval jsem pročistit hlavu. Nemyslet na to, co jsem nechal v tom starém sídle, nemyslet na Bellu. Ale nešlo to. Bylo jedno, kolik mil jsem od ní. Její tvář jsem viděl všude. Její oči v barvě mléčné čokolády, zrudlé tváře a nádhernou bledou pleť. Je jak porcelánová panenka, tak křehká.

Vstoupil jsem do tmavého lesa a nasál vzduch. Doufal jsem, že mě nějaká zvěř rozptýlí. Kdesi na jihu se pásli srnky, ale netáhlo mě to k nim. Včera v noci jsem byl na lovu, abych Bellu neohrožoval, a tak mě žádná krev nelákala. Tedy až na tu její.

Nemůžu se vrátit. Vím, že nemůžu zpátky, a přesto bych tolik chtěl být zase v její přítomnosti. Zjistit odpovědi na své otázky. Jak je možné, že bude svatba mezi upírem a člověkem? Taková absurdita. Proč si ho ona bere, copak může vůbec člověk upíra milovat? Je přeci přirozené, aby se nás lidi báli a nevyhledávali naši společnost. Ona navíc chce s jedním z nás strávit zbytek života. Není blázen? Možná to je důvod, proč jí nedokážu číst myšlenky. Její mysl nefunguje normálně, chybí jí pud sebezáchovy. Je bezbranná. Potřebuje ochránit, protože její instinkty to nedokážou. Ale můžu ji ochránit samu před sebou? Tak rád bych se o to pokusil...

Ona věří, že J.R. je její ochránce, že se o ni postará. A opravdu to udělá? Kdyby jí chtěl ublížit, neorganizoval by takovou velkou svatbu. Nebo ano?

Chtěl jsem si vzpomenout na jeho myšlenky, jak na mě působil jeho charakter, ale kromě myšlenkového víru točícího se kolem téhle podivné svatby se mi nedařilo nic vybavit. Měl jsem těch posledních pár dnů tolik starostí sám se sebou, že jsem své okolí téměř nevnímal. Tedy až na jednu výjimku.

Zastavil jsem se mezi stromy a lehl si na holou zem. Skrze větve prosvítala noční obloha a bylo vidět i pár hvězd. Jestli ten pohled byl působivý nebo obyčejný, těžko posoudím. Neviděl jsem přes jeden dívčí obličej. Zavřel jsem oči, ale za mými víčky byla také. Nešlo před ní utéct.

Kousek ode mě zahoukala sova.

4 dny do svatby


Začal jsem si představovat dvě misky váhy. Na jedné byla Bellina sladká neuvěřitelně vábivá vůně. Byla až k zešílení. Proto

abych ji mohl ochutnat, bych skoro zahodil všechnu mou snahu o ovládání pěstovanou již tolik let. Zradil bych tak Carlislea a vůbec celou rodinu. To nemůžu dovolit.

Na druhé misce byla Bellina bezpečnost, její budoucnost, její křehký lidský život ohrožený jejím podivným snoubencem. Ať jsou jeho pohnutky jakékoli, Bella člověkem nezůstane. Ona o takové možnosti nemá ani tušení, neví, co ji čeká. Věří ve šťastné manželství. Šťastné manželství s upírem? Hořce jsem se ušklíbnul. To přeci nemůžu dovolit.

Začalo svítat. Cítil jsem na tváři sluneční paprsky. Najednou jsem si představoval, že tak nějak by mohl být teplý dotyk jejích rukou. Zatřepal jsem hlavou, abych setřásl takové myšlenky.

Můžu ji ochránit před naším nelidským světem a zároveň před sebou? Budu mít dostatek sil ochránit ji před její nepříčetnou myslí a neublížit jí sám?

Věděl jsem, že žádné odpovědi znát nebudu, dokud se nevrátím zpátky. Jenže já se nesmím vrátit. Byl to správný závěr, nesmím Bellu znovu vidět, ale moje tělo si to zamířilo samovolně, bez mé vůle, zpět k autu.

Sem mi cesta trvala téměř celý den. Zpátky budu nejdřív večer. Možná bych mohl stihnout večeři. Najednou bylo jasné, která miska váhy je těžší a pro mě důležitější.

To už jsem měl nastartováno a otáčel volantem zpět k Old Mansion.

Budu si muset promluvit s J.R.em, zjistit situaci a donutit ho, aby ji opustil, nebo alespoň řekl Belle pravdu.

Vjížděl jsem na pozemky patřící k sídlu, když jsem uslyšel Alici.

Vítej zpátky. Ani nevíš, jak jsem ráda, že sis to rozmyslel. Na večeři to už nestihneš, ale zítra bude jistě na všechno dost času.

Opravdu to mám ještě odkládat, je dost času?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama