Sedm dní do svatby III. část

12. června 2013 v 22:00 |  TwFF Sedm dní do svatby

3 dny do svatby


Celou noc jsem s Alicí a Jasperem probíral situaci. Domlouvali jsme se, že společnými silami přesvědčíme J.R.a, aby si s námi konečně promluvil. Nechápal jsem, jak je to možné. Už jsme tu několik dní a Jasper neměl jedinou příležitost, kdyby si mohl se svým přítelem promluvit. Přes den bych to pochopil, musel se věnovat té spoustě hostů. Ale co v noci, když nespí? Napadlo mě jediné, věnoval se Belle... Z té představy se mi udělalo zle, hrozně mě to štvalo. Nenáviděl jsem ho snad ještě víc. Počkat, já ho nenávidím? Vlastně ano, vždyť si tolik zahrává s jejím životem. Je to vůbec možné, aby spolu trávili noci a jí se nic nestalo? Těžko říct, co já vím o vztazích mezi upíry a lidmi.

Včera, když jsem se vrátil, bylo opravdu již po večeři. Většina návštěvníků téhle zvrácené svatby byla na pokojích, nebo se procházela po rozlehlých zahradách. Pozdravil jsem se s několika povědomými tvářemi kývnutím hlavy a spěchal jsem za svými sourozenci. Cestou do jejich pokoje jsem se však neubránil, abych nepátral po náznaku Belliny přítomnosti. Kde asi je? Co asi dělá? Byl jsem ale jediný, kdo se zabýval nevěstou. Všichni ostatní měli plné hlavy pouze jediné osoby. Byl to úžasný, pohostinný a až neuvěřitelně dokonalý Jeremmy Richard. Nějak mě ten J.R. začíná pít krev. Copak je tu středobodem všeho?

Stejné myšlenky a hovory o našem hostiteli vedli snad všichni i u snídaně. Šel jsem se podívat do jídelny, abych toho "pana úžasného" mohl konečně odchytit na slovíčko. Zatím nepřišel.

"Pane Masene!" ozval se za mnou radostný hlas, který mě zahřál a vyděsil zároveň. Jako Edwarda Masena, bratra své ženy, mě Jasper představil Isabelle a Jeremmymu, když jsme sem přijeli. Ještě než se tak stalo, málem se dostal na povrch vraždící netvor, které ho jsem v sobě potlačoval. Jen díky Jasperově daru se mi podařilo tu stvůru potlačit, ale teď jsem tu s ní byl zase sám. Už jednou jsem odolal, ale nevím, jestli se mi to zase podaří. Otočil jsem se.

"Přeci jen jste se stihl vrátit. Už jsem se bála, že bude obřad bez vás." Její oči zářily radostí, až mě to překvapilo. Takhle jsem jí nikdy neviděl. Asi se dozvěděla nějakou dobrou zprávu těsně předtím, než mě viděla. Není přeci možné, aby byla tak veselá proto, že mě vidí.

"Ehm, nakonec má přítomnost v Londýně nebyla zas tak nutná."

"To jsem ráda. Pořád doufám, že vás ještě někdy uslyším hrát. Mluvila jsem o tom s J.R.em. Navrhoval, že by klavír přestěhoval do jídelny, ale to jste byl už pryč. Nevadilo by vám, kdybyste nám zahrál po dnešním obědě?" Při zmínce oběda se trochu ušklíbla.

Ani se jí nedivím, zase další divadlo. Dnešní oběd má být zkouška, aby se hostina po obřadu vydařila dokonale. Vzhledem k dobré kuchyni a jednodenní pauze mezi oběma "ceremoniály" byli všichni nadšeni. Tedy až na Bellu, jak je vidět. Nemá ráda, když je středem pozornosti.

Ale jak se zdá, moje pozornost ji těší. Opravdu její pud sebezáchovy je pod bodem mrazu. Jak může stát o společnost upíra?

"Pochopím, když odmítnete. Asi nestojíte o publikum," přerušila mé myšlenky a nadšení v jejích očích povadlo. Mrzelo mě to.

"Rád zahraji pro vás i ostatní. Musíte mi ale poradit něco vhodného. Nerad bych svým nevhodným výběrem obtěžoval společnost." Vzpomněl jsem si na její reakci při Fibichově Poemu.

Oči se jí zase rozzářily. Trochu zavrtěla hlavou.

"Věřím, že ať bude Vaše volba jakákoli, bude vhodná. Mně se každopádně bude líbit. Musím to říct J.R.ovi, aby zařídil přestěhování klavíru."

Jsem namyšlený hlupák, nemá radost z mého návratu, ale z toho, že jí budu moci zahrát. Prostě se jí jen líbí, jak hraji.

"A kde vlastně je váš snoubenec? Nesnídá s vámi?" To je to, proč jsem se vrátil. Musím se soustředit správným směrem.

"On snídá velmi brzy, většinou ještě spím. Je teď s mým tátou, ukazuje mu svou sbírku zbraní. Táta je ředitel malé policejní stanice. Na zbraně sice nikdy nebyl, ale J.R.ově nabídce se přeci nedá nikdy odmítnout, že?" smutně se usmála.

"Ano, toho jsem si už všimnul."

"Už jste po snídani, nebo se můžeme najíst společně?" V jejím hlase zněla naděje. Líbilo se mi to, ale společné stravování musím víc než odmítnout.

"Je mi líto, že vás zklamu, ale jsem zrovna na odchodu."

"Aha, tak se uvidíme u oběda."

"Jistě. Dobrou chuť."

"Díky." Obdařila mě okouzlujícím úsměvem a odešla k zadním stolům pozdravit nějaké lidi.

Zůstal jsem stát a tupě na ní zíral. Nevím proč, nemohl jsem si pomoci. Vyptávala se lidí okolo, jak se vyspali, jak jim chutná snídaně a podobné společenské fráze. Možná se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že s nikým nehovoří s takovým zaujetím jako se mnou. I její srdce zpomalilo svůj tlukot, když se se mnou rozloučila.

Musela můj pohled vycítit, protože se znenadání na mě otočila a naše oči se setkaly. Tváře jí zrudly. Měla přesně ten výraz v obličeji, který jsem měl před sebou celý včerejší den i noc. Vlastně jsem ji viděl takhle před sebou téměř pořád.

"Bello, co si mám vzít zítra na ten společný výlet? Je mi trochu hloupé brát si tenisky. Co pro nás J.R. vlastně plánuje tentokrát?" ptala se jí nakrátko ostříhaná hnědovláska s modrýma očima. Vypadala, že je podobně stará jako Bella. Asi její kamarádka.

Zmínila důležité jméno J.R., toho teď musím najít a hned. Rychle jsem opustil jídelnu a šel ho konečně hledat.



J.R.a jsem během dopoledne potkal několikrát. Bylo jednoduché na něj narazit, ale byl pořád v něčí společnosti. Stále něco zařizoval, někoho doprovázel, či někomu radil. Nebyly to žádné důležité věci, ale ať s těmi lidmi probíral cokoli, vždy se u toho tvářil, jako by to bylo životně důležité. Věděl, že čekám, až si na mě udělá čas, ale s omluvami to pořád odkládal. Poledne se blížilo. Začalo mi být jasné, že pokud nechci použít násilí, budu muset počkat po obědě.

Vešel jsem do jídelny, která se proměnila v nablýskaný sál pro slavnostní hostinu s jednou velkou tabulí, v jejímž čele byla místa pro ženicha s nevěstou a po stranách prostřená místa s cedulkou se jménem. Výzdoba mi přišla poněkud přehnaná, ale moc jsem si jí nevšímal. V rohu místnosti stál připravený klavír. Takže budu muset J.R.a donutit k hovoru až po "koncertu". Povzdychl jsem si. Jako bych mohl doufat, že něco půjde lehce.

Většina míst u stolu byla již zaplněna. Čekalo se vlastně na ústřední dvojici a rodiče Belly. Zaujal jsem tedy své místo vedle Alice a té krátkovlasé dívky, se kterou se ráno Bella bavila. Slečnu potěšila moje společnost, její myšlenky byly víc než prostopášné. A to má pubertu dávno za sebou. Proč jen ženy na mě reagují v každém věku stejně. Protočil jsem oči nad jejími nápady, jak mě oslovit a nenápadně dostat na pokoj. Vím víc než jistě, že moje rty na její šíji by se jí rozhodně nelíbily, protože schovávají až příliš ostré zuby pro její kůži.

Její představivost mě ale zaujala, ovšem na její místo dosadila má mysl dosadila bělostnou šíji Belly. Moje rty chtěli pohladit její hedvábnou kůži...

"Edwarde, slyšíš?! Po obědě už s ním musíme promluvit. Jasper je s ním domluvený na šachy. To by mohla být dobrá příležitost..."

"Jistě. Snad mu nebude vadit, když se mi bude konečně věnovat," přerušil jsem Alici trochu nevrle. Ale je dobře, že ukončila ty hloupé fantazie.

"Promiňte, ještě nás nikdo nestihl seznámit. Já jsem Jessica. Znám se s Bellou ze školy. A vy?"

"Jsem příbuzný z ženichovy strany," odpověděl jsem jí odměřeně a ukončil tak její naděje na navázání nové známosti.

"Aha," odvětila dotčeně a začala se věnovat mladému muži na protější straně stolu. Tomu se její pozornost evidentně líbila. Své k svému.

Konečně vešla dlouho očekávaná čtveřice a mohlo se podávat jídlo.

Pokládali přede mě jeden chod za druhým, kdyby do mě Alice nestrčila loktem ani bych v jídle neušpinil příbor. Nemohl jsem oči spustit z čela stolu. Isabelle to neskutečně slušelo, měla na sobě modrou halenku a dlouhou khaki sukni, vlasy vyčesané nahoru odhalovali štíhlý krk. Nalíčená téměř nebyla. Její tvář to ani nepotřebovala.

Šlo to těžce, ale snažil jsem se na ni nedívat. Všimla si mého pohledu a pokaždé, když se naše oči střetly, její tváře se vybarvily.

Zas a znova jsem se pokoušel soustředit na J.R.ovy myšlenky místo na ni. Sice již za chvíli s ním budu moci konečně hovořit, ale třeba mi konečně prozradí sám nějaké své důvody k tomu všemu tady.

Při jídle vedl stále ty samé společenské hovory o jídle, počasí, zítřejším připravovaném výletu do nedaleké vesnice. On sám se ho neúčastní. Vymluvil se na nečekané pracovní záležitosti, ale ve skutečnosti nemohl jet díky předpovědi počasí. Zítra má být slunečný den. Těžko by asi svým hostům vysvětloval, proč na slunci září. Ale všichni chápali, že chce mít své povinnosti hotové, aby si mohl náležitě užít rozlučku se svobodou. Zajímalo by mě, s kým ji bude trávit.

Po poněkud přehnané hostině, kdy hosté sotva dýchali přejedením, se ozvalo zacinkání. Jistě, proslov přeci nemůže chybět. A kdo jiný než náš hostitel se ho ujal.

"Drazí přátelé, ani nevíte, jak jsem rád, že jste všichni přijali pozvání na náš svatební týden. Já i má budoucí žena věříme, že jste poslední dny strávili příjemně a budete nadále s námi oslavovat naše štěstí." To říkal nahlas, ale co se dělo v jeho hlavě se mi nelíbilo.

Oslaví se moje úsilí, konečně po třech dlouhých letech bude konec...

"Nechci vás v náš svatební den příliš zdržovat. A také jistě pochopíte, že se těšíme na naše líbánky..." Ty budou rozhodně jedinečné. Bella si ani neumí představit jak. A to ani nemusíme jezdit moc daleko...

Rozdrtil jsem sklo, které jsem držel v ruce. Šampaňské se vylilo na stůl. Několik kapek dopadlo na rukáv mé ruky.

"Co blázníš?" sykla na mě Alice.

"Proboha, jste v pořádku?" ozvala se starší dáma sedící naproti.

"Nic mi není. Asi byla už nakřáplá," řekl jsem s pohledem na skleičku..

Obsluha ke mně hned přiběhla, aby uklidila a dala mi novou sklenici šampaňského. Slavnostní tabule byla tak dlouhá, že můj malý incident řečníka nepřerušil. Jen Bella se znepokojeně dívala mým směrem, zatímco její snoubenec pokračoval.

"Rád bych vám řekl něco o mé milované Isabelle. Nebylo lehké získat si její srdce. Odolávala mi rok než svolila k první opravdové schůzce, a když jsem ji potom za dva roky požádal o ruku, stále jsem se bál, že odmítne..." Není pravda, že bych se bál, když konečně podlehla mému daru, už byla celá moje... "Doteď nemůžu uvěřit, že tato báječná žena svolila a už za dva dny se stane mojí ženou." Nemohl jsem si ji lépe vychutnat než tímhle divadlem. Ty tři příšerné roky, než jsem nabyl jistotu, že je moje, za těch několik přihlouplých dnů v téhle barabizně stálo. "Věřím, že mě neodmítnete, a společně se mnou připijete na mou krásnou nevěstu."

"Na zdraví!"

"Na Bellu!"

"Ať jste spolu šťastní!"

A ještě jiná zvolání byla slyšet, ale já jsem je nevnímal. Viděl jsem rudě. Důvodem, proč jsem rozbil svou sklenici a málem to udělal i s tou druhou, bylo prohlédnutí J.R.ových záměrů. Je zbytečné, abych s ním mluvil. On se již rozhodl. Všem navykládal, že po svatebním obědu odjedou na líbánky, to si myslí i Bella. Ve skutečnosti ji jen odveze z pozemků sídla, stranou od lidí, aby mohl ochutnat její krev, a tak ji... Nemohl jsem na to slovo ani pomyslet.

Celé to divadlo je jen proto, že byl na ni naštvaný. Věděl, jak není ráda středem pozornosti, jak ji vadí velké a načančané svatby, jak nemá ráda společnost mnoha lidí. Dělalo mu dobře, že je středem pozornosti, ale hlavním důvodem byla pomsta. Chtěl se jí tímhle nepochopitelným způsobem pomstít za to, že hned na začátku nepodlehla jeho daru. Šlo o uraženou ješitnost. Zatím žádný člověk ani upír neodolal jeho šarmu. Proto z něj byl každý nadšený! Nikdo se na něj nezlobil, nikdo nedovedl říct nic ošklivého na jeho adresu. Já vlastně taky ne, jen když jsem se dostal mimo jeho dosah. Bella mu odolávala několik let. To znamená, že je odolnější než kdokoli jiný, ale přeci jen pak také podlehla. Znamená to zároveň, že je zcela normální. Ulevilo se mi, ale jen nepatrně. Bublal ve mně hrozný vztek. Kdyby okolo nikdo nebyl, vrhl bych se na J.R.a a roztrhal ho na malé kousíčky, které bych po jednom pomal spálil.

Nebyli to však ti lidé v místnosti, co mě zastavilo. Rudý obličej Belly zalitý studem z přemíry pozornosti by se díky mému činu změnil v masku hrůzy. Něco takového přeci nemůže vidět. Musím to udělat jinak.

Bylo mi jedno, že Alice na mě v myšlenkách křičí, abych se uklidnil, a loktem do mě šťouchá, abych si s ostatními připil. Byl jsem zuřivostí téměř bez sebe.

"Má sladká Bella mě upozornila na skrytý talent jednoho našeho hosta. Můj nejlepší přítel Jasper byl tak laskavý a vzal na naše oslavy nejen svou ženu, ale i jejího bratra. Edwarde, můžu tě poprosit, aby si nám něco zahrál?" J.R. hlavou pokynul ke klavíru.

Bella se na mě v očekávání usmála, ale hned zase zbledla. Bylo mi jasné proč. Podívala se mi do očí a to, co v nich viděla, byla smrt jejího nastávajícího. Jak teď můžu něco hrát?

"Jaspere!" Sykla tiše, ale důrazně Alice. Lidské ucho by to neslyšelo.

Musíš něco zahrát, Edwarde! Teď nesmíš udělat nic jiného, slyšíš?! Alicina mysl na mě křičela. Ale snad bych ji ani neslyšel, kdyby Jasper nepoužil svůj dar. Uklidnil jsem se, ale netušil jsem, jestli dokážu hrát.

"Prosím," naznačila bez hlasu Bellina ústa.

Zatnul jsem zuby a s rukama zaťatýma v pěst jsem došel k pianu. Jak můžu vůbec hrát, když konečně znám ty hrůzostrašné odpovědi.

Byl jsem klidný, ale asi i upíři mají něco jako podvědomí a má zuřivost šla ven skrze hudbu. Čím déle jsem hrál, tím víc jsem prsty mlátil do klaviatury. Neměl jsem o svém počínání ani tušení, dokud jsem rázným úderem jednu klávesu nerozlomil.





Skladba zůstala nedohrána. Překvapeně jsem se díval na to, co jsem způsobil. Trvalo mi jen vteřinu, než jsem se postavil a otočil se k udiveným posluchačům.

"Promiňte," vypustil jsem z pusy a co nejrychlejšími kroky opustil místnost.

Netrvalo dlouho, než se za mnou ozvala změť hovorů probírajících můj výstup. Než kdokoli stihl udělat jakýkoli závěr, ozval se opět ten nesnesitelně přívětivý hlas: "Přátelé, prosím posaďte se a dejte si kávu. Omluvte, prosím, Edwarda. Možná jste si všimli, že se naší společnosti příliš nevěnuje. Věřte mi, že v tom není jeho špatná vůle. Má jen spousty starostí, které ho teď, bohužel, zmáhají."

Hned mě každý litoval a nebylo, co dál probírat. J.R.ovi se přeci nic neodmítá. Hnus.



Namířil jsem si to hned do pokoje Alice a Jaspera. Můj vztek se začal vracet, ale teď už nebyl namířen jen na J.R.a. Alice se taky začala stávat středem mého zájmu. Proč mi to dělá?

Věděl jsem, že na tuhle otázku budu znát odpověď brzy. Uběhlo jen pár minut a oba obyvatelé pokoje přišli za mnou.

"Alice, proč? Vždyť jsi to musela všechno vidět?" vrčel jsem na ní vztekle.

"Jestli myslíš J.R.ovi záměry tak ano, ty jsem viděla. Chce ji..." ani ona to nemohla vyslovit. "Ale měl bys vědět, že to není všechno, co jsem viděla." Hned mi v myšlenkách ukázala, jak to myslí. Byl to obrázek mě a Belly, která mě držela za ruku a smála se na Alici. Všichni tři jsme byli stejně bledí, všichni tři jsme měli stejnou barvu očí.

"Ne!" vykřikl jsem, to se nesmí stát.

"Co se děje? Alice, o čem to vy dva mluvíte?" Jasper už nevydržel být mimo situaci.

"Důvod, proč si J.R. Bellu bere je ten, že... Chce ji... Oni nepojedou na líbánky, Jaspere," odpověděla mu Alice.

"Jak to, že ne? A kam ji tedy chce vzít?"

"Co nejdál, pryč z dosahu lidí, aby..."

To snad ne... Jasperovi to konečně došlo.

"Alice, proč jsi mi to neřekla?" ptal jsem se znovu.

"Nejel bys sem. Jedině to, že ji miluješ, jí může zachránit život." Já ji miluji? To je ale teď vedlejší.

"Zachránit život?" opakoval jsem po ní nevěřícně. "To co jsi mi ukázala, není život."

"Alice?" ozval se zase netrpělivě Jasper.

Povzdychla si a začala konečně vysvětlovat.

"Už když nám přišlo pozvání, viděla jsem pochopitelně, na čí svatbu jedem. Bylo tu a pořád je několik možností, jak to všechno dopadne.

Jedna z možností byla, že se Edward neudrží už při prvním setkání s Bellou." Ztuhl jsem a znovu si vybavil tu situaci.

"Věřila jsem, že to zvládneš, a vidíš, měla jsem pravdu." Nad jejím vítězoslavným tónem jsem musel protočit oči.

"Pak už bylo jisté, že se do ní zamiluješ, a to znamená, že ji zachráníš," pronesla jakoby se nechumelilo.

"To myslíš vážně?" Věděl jsem, že ano, ale tomu, co říkala, jsem nedokázal uvěřit. Opravdu se můžu zamilovat a navíc do člověka? Partnerská láska byla pro mě nepoznaná nejen po celý můj lidský život, ale i po dobu mé upíří existence. Copak je to všechno možné?

"Ty to pořád ještě nevíš? Jaspere, můžeš mě podpořit?" pokračovala moje bláznivá sestra.

"Edwarde, ať se ti to zdá jakkoli neuvěřitelné, Alice má pravdu. Tedy alespoň co se tvých pocitů týče. O zbytku, pochopitelně, nemám tušení." Jasper se ohledně emocí mýlit nemůže. Vždy hned vše vycítí, je to jeho dar. Je to pro něj tak přirozené jako pro Alici vidiny budoucnosti a pro mě čtení myšlenek.

Já miluji Bellu? Ano, je to tak. Miluji ji, a i kdyby byl celý svět proti ní, tak ji ochráním. Nejraději bych se hned teď za ní rozběhl a vše jí řekl. Situace však k takovému počínání rozhodně není příhodná. Musím jednat s rozmyslem.

"On má dar, myslím J. R.a, má dar," řekl jsem a přitom přemýšlel, jak Bellu dostat co nejdál od jejího snoubence.

"Cože? O tom jsem nic nevěděl. Nikdy mi o tom neřekl," divil se Jasper.

"Je to jeho tajemství, nikdo o něm neví. Krom toho k dokonalosti ho rozvinul až v posledních desetiletích."

"O co jde?" vyhrkla Alice zvědavě.

"Všichni v jeho blízkosti podléhají kouzlu jeho osobnosti. Zdá se, že Belle trvalo několik let, než mu taky podlehla. Možná bych mohl časem číst její myšlenky..." Vědět tak, co se jí honí hlavou.

"To je neuvěřitelné," hlesla Alice.

"Tak proto jsem se na něj nedokázal zlobit, když se dneska už poněkolikáté omluvil z naší šachové hry. Celé ty dny se mi vyhýbá a já ho pořád slepě omlouval" začínal se Jasper zlobit.

Ale co teď? Musím ho nenápadně dostat od všech svědků a skoncovat to s ním.

"Edwarde, ne. To nesmíš. Mysli na Carlislea, mysli na Bellu" nabádala mě sestra, která mé rozhodnutí viděla dřív, než jsem ho stihl zrealizovat. Měla bohužel pravdu. Carlisleovi by se jakýkoli násilný způsob nelíbil. A co by asi řekla Bella, kdybych jí zabil snoubence? A je jedno, jestli její láska k němu je opravdová, nebo jen podlehla jeho daru. Nemohla by milovat vraha. I když mohla by mě vůbec milovat?

"Tak co mám dělat?" řekl jsem ztrápeně a zhroutil se s hlavou v dlaních na gauč.

"Musíš si s ní promluvit," sedla si Alice vedle mě s rukou okolo mých ramen. "Už pozítří ráno J.R. odjíždí na "rozlučku se svobodou". Bella tu bude sama, tak budeš mít příležitost."

"A co jí mám říct? Neuvěří mi." Kdyby to šlo, asi bych brečel. Tahle situace je neřešitelná. Nemůžu přeci před Bellu přijít a říct jí pravdu. Říct jí, že její snoubenec je upír, že si ji nebere z lásky, ale kvůli hrůzostrašné hře, která má jen jednoho vítěze. Hlavní cenou je její krev. A já, taky upír, ji chci zachránit. Proč? Protože ji miluji.

"Nepodceňuj ji. Třeba tě překvapí," snažila se mě Alice povzbudit.

"Ty jsi něco viděla?" ptal se Jasper, jakoby mi tu otázku vzal z úst. S nadějí jsem se zahleděl na svou utěšitelku.

Jen zavrtěla hlavou.

"Ale sám víš, co jsem viděla už dříve. Možnost tu tedy je," usmála se na mě povzbudivě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama