Sedm dní do svatby IV. část

12. června 2013 v 22:01 |  TwFF Sedm dní do svatby

2 dny do svatby


Čekat, musím čekat ještě jeden den. Asi se zblázním!

"Uklidni se, nebo jim tu prochodíš tunel," napomínala mě Alice, když jsem se otáčel, abych mohl již asi potisícáté přejít jejich pokoj sem a tam.

"Alice, co chce vlastně J.R. dělat v době své údajné rozlučky se svobodou? Pořád jsem čekal, že mě přizve, ale nic." Jasperovi to bylo celé trochu líto. Přišlo mu divné, proč jsme sem vlastně měli jezdit. Vždyť o nás nikdo nestál.

"Jede na lov."

"Ale proč mě nevezme sebou?"

"Miláčku, o jeho způsob lovu bys nestál."

"Proč?" Naléhal na ní Jasper. Nechtěl jsem to ani slyšet. Zacpal jsem si uši, jako by mi to mohlo zabránit ve vyslechnutí jejich hovoru. Vybavila se mi hned ta vidina svatební noci - odpoledne, které si J.R. pro Bellu připravoval. Bylo to něco tak nechutného...

"On loví jen přitažlivé ženy. Je to celé dost nechutné. Užije si s nimi, než je..."

"Alice, prosím...," zaúpěl jsem. Ta představa mě ubíjela, a to mám čekat ještě jeden den, než se to pokusím zvrátit? Ne, musím jednat hned! Otočil jsem se ke dveřím.

"Ať tě to ani nenapadne. K ničemu by to teď nebylo, on se od ní nehne ani na krok. Ani ji nepustí na ten výlet s ostatními. Počkej do zítra. Vždyť už je to jen pár hodin," zase mě napomínala.

Dělá si srandu? Pár hodin, do zítřka je to přesně 20hodin 34 minut a to bude teprve půlnoc, dalších 7 hodin minimálně budu muset počkat do snídaně a kolik dalších nekonečných minut než bude vhodný okamžik, abych ji oslovil? Zavrčel jsem a vrátil se zpět ke své "procházce".

"Ale jak je to možné? Vždyť má stejnou barvu očí jako my. Myslel jsem, že za ta léta, co jsme se neviděli, se dal na stejný životní styl," pokračoval Jasper ve svých úvahách.

"To kvůli Belle. Normálně jeho oběti ani nezjistí, jakou má barvu očí, takže červeň jeho duhovek nebyla překážkou. Ale Bella o kontakt s ním vůbec nestála. Musel se jí tedy přizpůsobit, aby ji k sobě nalákal," to jsem odpovídal už já. Po včerejším obědě jsem sice neopustil Alicin a Jasperův pokoj, ale zato jsem po celou dobu poslouchal tu nechutnou mysl. Ničilo mě to, sžíralo, ale byl to jediný způsob, jak se ujistit, že je Ona v pořádku. Odhalil jsem tak nová tajemství, o která jsem ani nestál.

"Ale proč své způsoby mění zrovna den před svatbou?" ptal se pořád Jasper.

Postavil jsem se do dveří od koupelny a chytil rám dveří, abych se podepřel.

"Chce se posílit a užít si oslavu po svém... Chce se nasytit tak, aby měl jistotu, že Bella neumře hned." Věděl jsem to už několik hodin, ale když jsem to řekl nahlas, další vlna zničující nenávisti mnou zalomcovala. Moje ruce rozdrtily futra dveří.

"A jeho oči?" šeptla Alice.

"Má připravené kontaktní čočky."

1 den do svatby


"Ještě vydrž, je s rodiči."

"Alice, nemůžu čekat do nekonečna. Čas je něco, čeho se mi nedostává." Svatba má být už zítra.

"Vydrž, potřebuješ s ní být sám, ne? Za hodinu a půl se půjde projít do zahrad. To bude nejpříhodnější čas."

Věděl jsem, kolik je hodin, ale stejně jsem se neubránil pohledu na hodiny. Bylo 38 minut po deváté. Takže konečně v jedenáct budu moci opustit vězení tohohle pokoje. Raději jsem nešel ani sehrát svou roli na snídani. Bál jsem se, že kdybych ji tam potkal, nevydržím to, popadnu ji do náručí a odnesu někam daleko odtud, kde bude v bezpečí.

Ji bych tím zachránil, ale ohrozil bych tak svou rodinu. Tajemství naší existence musím taky ochránit, a to by se asi po mé jistě prudké reakci nepovedlo. Stačí ten rozbitý klavír.

Ale kdo mi zabrání, abych ji neunesl, až s ní budu sám? Alice mě propálila pohledem. Jistě, kdo jiný by mě asi mohl zastavit.

Takže rozhovor je má jediná naděje. Ale co Belle řeknu? Celé ty hodiny, kdy jsem se trápil nedočkavostí, až ji uvidím, jsem zároveň řešil, co jí mám říct. Pokoušel jsem se vymyslet nějakou lež, kvůli které by se mnou dobrovolně odjela.

Čas našeho setkání se blížil a já pořád netušil, jak s ní promluvit. Bude vůbec chtít se mnou mluvit? Jsem pro ni přeci někdo úplně cizí. Poznali jsme se jen před pár dny a téměř jsme spolu nemluvili. Neúčastnil jsem se ani jedné zdejší společenské akce, protože jsem se vyhýbal její blízkosti. Bál jsem se, že bych jí kvůli její podmanivé vůni mohl ublížit. Tenhle strach už jsem ztratil. Vyléčila mě Alicina vize, která ji omylem v mé přítomnosti utekla. Viděl jsem, co by se Belle stalo, kdyby se zrealizovala její a J.R.ova svatební "noc". Ta bolest z jejího utrpení a z její ztráty... Žádné uhašení žízně za to nestojí. Jediné, co je opravdu důležité, je ji ochránit.

Kéž bych našel ta vhodná slova, jakými bych ji přesvědčil. Musím na něco přijít.

"Edwarde, na co čekáš?" přerušil Jasper moje přemítání.

Nechápavě jsem se na něj podíval.

"Je jedenáct," usmála se Alice.

To snad ne, já to ještě zmeškám. Vyběhl jsem za Bellou, aniž bych se ohlížel na vhodnou lidskou rychlost.

Alice mě nemusela ani navádět, šel jsem po sladké vůni, která mohla být jen Belly a která mě vedla k velkému dřevěnému altánu s lavičkami, stojícímu na východ od sídla. Venku bylo podmrakem, takže nebyl problém se tam dostat bez toho, aniž bych budil pozornost. Chůzi jsem zpomalil už na schodech vedoucích z patra do přízemí domu.

Byl jsem jen pár kroků od altánu, když jsem uslyšel tlumené vzlyky. Bella plakala. Zastavil jsem se a společně se mnou se zastavil i celý můj svět. Ona se trápí, pláče a já jí pravdou ublížím ještě víc. Jak ji mám před tou bolestí ochránit? Její nářek trhal mé vnitřnosti na kousíčky. Musím ji utěšit, ale jak se to dělá, netuším.

Rozešel jsem se zase k altánu a schválně dělal hluk, aby o mně věděla.

Seděla na lavičce zády ke vchodu. Když mě zaslechla, překvapeně se otočila a vstala.

"Edwarde." Rychle si otřela tváře a oči do rukávů. "Myslela jsem, že jste nás opět opustil. Neviděla jsem vás od...," nedořekla. Neviděli jsme se od mého hudebního výstupu. Je to dva dny, co jsem se zavřel do pokoje a čekal na tenhle okamžik. A teď jsem nevěděl, co říct. Nejraději bych ji objal a zjistil důvod jejích slz, ale nemám na to právo.

"Vypadal jste tak... Nezlobte se, že to říkám, ale tak nějak rozzuřeně. Už jste v pořádku?" Pokoušela se na mě usmívat, ale moc jí to nešlo. Ona má starost o mě? Nikdy mě nepřestane udivovat.

"Ano, jsem v pořádku. Ještě jednou se moc omlouvám za svůj výstup. Bez ohledu na to, proč jsem takhle reagoval, nezasloužila jste si, abych Vám zkazil oběd."

"Tím se rozhodně nemusíte trápit. Vy jste nic nezkazil. To je moje práce všechno zkazit." Obličej si schovala do dlaní a s pláčem si sedla zpět na lavičku.

Sedl jsem si vedle ní, tak rád bych jí dal ruku okolo ramen, ale neodvažoval jsem se jí dotknout.

"Nevěřím, že vy jste něco zkazila. To musí být nějaké nedorozumění. Pohádali jste se snad s...?" nemohl jsem vyslovit jméno toho odporného tvora, naštěstí to nebylo ani nutné.

Zavrtěla hlavou. "Ne, s ním se nedá pohádat. On je tak hodný, pozorný a ke všem tak laskavý." Přes vzlyky jí téměř nebylo rozumět. "Je téměř dokonalý, nezaslouží si, aby si bral někoho, jako jsem já."

Musel jsem se trochu usmát a zavrtět hlavou. Jak si něco takového vůbec může myslet? Nezná celou pravdu o té zrůdě, proto se možná může domnívat, že si ho nezaslouží, ale i tak mi to přišlo absurdní.

"To nemůžete myslet vážně. Jste přeci tak obětavá, vydržíte kvůli němu celou tuhle maškarádu," pokoušel jsem se jí utěšit.

"Nic z toho, co jsem udělala, nemůže omluvit to, co se chystám udělat," řekla ostře.

"Tomu nerozumím. Vím, že mi do toho nic není, ale vysvětlete mi to, prosím." Hořel jsem zvědavostí. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale nejdřív potřebuji vědět, co se s ní děje. Třeba mě při tom poslouchání napadne, jak bych měl začít.

"Nechci vás tím obtěžovat. Mrzí mě, že jste mě našel zrovna takhle."

"Jsem rád, že jsem vás našel. Kdybych mohl jakkoli pomoci..." Smutně se usmála a zahleděla se mi do očí. Svět kolem nás na okamžik přestal existovat, tedy alespoň pro mě. Utápěl jsem se v jejím pohledu. Byla jako magnet, který mě k sobě přitahuje. Stálo mě hodně sebezapření, abych se odvrátil.

Odkašlala si.

"Já... neměla bych to nikomu říkat a vám už vůbec ne. Jenže... Já už to prostě v sobě nemůžu dusit." Na chvíli se odmlčela. Zhluboka se nadechla a spustila:

"S J.R.em jsme se seznámili v univerzitní knihovně. Často jsme se tam potkávali. Pokoušel se někam mě pozvat, ale já odmítala. Nijak mě nezajímal. Studium literatury a pedagogiky mě natolik bavilo, že nic jiného mě neinteresovalo. Asi po půl roce přišel do bistra, kde jsem si přivydělávala. Když zjistil, že tam pracuji, začal chodit pravidelně. Nenaléhal na mě, nikam mě nezval, jen byl zdvořilý a chtěl si se mnou povídat. Postupem času jsem zjistila, že mi naše hovory příjemně zpestřují jinak ne příliš zábavnou pracovní náplň. Kromě humoru mě zaujal i jeho rozhled. Moc mladých kluků historie a literatura nezajímá, tedy alespoň ne tak jako jeho.

Trvalo to asi dalšího půl roku a já sama jsem ho pozvala na oběd. Nešlo o rande, jen o přátelské sdílení společného jídla. I když on moc nejedl, ostatně pořád téměř nejí. Taky bych chtěla žít jen ze vzduchu," povzdychla si. Musel jsem zatnout zuby, abych to nekomentoval. Tak jsem se pokusil na ni povzbudivě usmát, aby pokračovala. Úsměv mi oplatila.

"Měli jsme si pořád o čem povídat, a tak se naše obědy pomalu stali pravidlem. Bylo příjemné mít společnost. Na typický studentský život mě moc neužilo. Na večírky jsem nechodila a vlastně kromě mé spolubydlící Jessiky, kterou znám už od střední školy, jsem ani nikoho pořádně neznala. Bylo příjemné zpestřit si dennodenní stereotyp, skládající se ze školy, práce a knihovny, společnými obědy.

Časem jsme spolu začali trávit čím dál tím víc volného času, zašli jsme do muzea nebo do kina. Když jsem já nebo on měli jít někam v doprovodu, zavolali jsme si a šli spolu. Po celou dobu bylo vše jen přátelské a já na tom ani nechtěla nic měnit. Lidé okolo nás si mysleli, že spolu chodíme. Dokonce i moji rodiče. Nevyvracela jsem jim to, protože mi konečně nikdo nechtěl nikoho dohazovat a v J.R.ově společnosti mě žádný jiný muž neoslovil. Byla jsem ráda za svůj klid. Ale byla to chyba. Měla jsem všem vysvětlit, jak se věci mají. Možná bych tím předešla J.R.ově nabídce.

Skončila jsem studia a začala si hledat práci a bydlení. Nemůžu přeci pořád bydlet u rodičů, ne? Práci jsem našla hned a to v mém skoro druhém domově, v Univerzitní knihovně. Bylo to neuvěřitelné štěstí. Ale za to s tím bydlením se mi to nepodařilo. A tak jsem každý den musela jezdit z Forks do Seattlu. Není to zrovna za rohem.

Když J.R. viděl, jak se mi nedaří najít ubytování nabídl mi, ať se přestěhuji k němu do bytu. To jsem kategoricky odmítla. Byl sice můj nejlepší kamarád, ale pořád je to muž. Asi jsem trapná, ale neuměla jsem si představit bydlet s někým jiným než s holkou.

Myslím, že pochopil mé obavy a naštval se. Několik týdnů se mi vyhýbal a pak najednou se zjevil u nás doma a požádal mě o ruku. Tvrdil, že je do mě zamilovaný už od našeho prvního setkání a že těch několik týdnů, co jsme se neviděli, zjistil, že beze mě nemůže být.

Jeho nabídka mě zaskočila. Vůbec jsem netušila, že celou tu dobu to cítí úplně jinak než já. Byl to můj přítel, můj nejlepší přítel, ale nic víc než přátelství jsem necítila. Ale s jeho nabídkou jsem souhlasila." Rozpačitě ke mně vzhlédla. Bezmyšlenkovitě jsem se zamračil, proč tedy svolila k té cestě vedoucí k její záhubě? Na druhou stranu se mi ulevilo, že nejsem jediný, jehož dar na ní nefunguje. Já jí nemůžu číst myšlenky a zdá se, že ani J.R.ově kouzlu osobnosti nepodlehla. Alespoň ne tak, jak se on domnívá.

"Nechte mě to vysvětlit, než si uděláte mylný dojem," naléhala na mě a pokračovala. "Nesouhlasila jsem hned. Přemýšlela jsem o tom. Moje maminka se už spoustu let těší na vnoučata, pořád o tom mluví. Nemohla se dočkat, až dokončím školu. Bála se, že bude už senilní, než si vůbec někoho najdu, pokud vůbec ještě bude na živu. Když se vedle mě začal všude objevovat J.R., byla rázem veselejší a její obavy byly pryč. Měla jsem radost, že je šťastná a neodvážila jsem se brát jí iluze.

Ale její strach byl oprávněný, já... Nikdy jsem s nikým nechodila a ani se mi nikdo nelíbil. Snad kromě Johna Sullivana v první třídě," usmála se.

"Už jsem měla za sebou střední i vysokou školu a já vlastně nebyla ani na rande. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Došla jsem k závěru, že toho asi ani nejsem schopná. Láska není nic pro mě. Ale to se neslučovalo s budoucností, jakou jsem si představovala. Vždycky jsem chtěla mít svatbu, muže a třeba i rodinu. Myslela jsem si, že jsem nějak... vadná a proto se nedokážu zamilovat. Rozhodla jsem se, že tím nebude trpět nikdo jiný než já, a tak jsem souhlasila, že si J.R.a vezmu.

Slíbila jsem sobě i jemu, že mu budu nejlepší snoubenkou a manželkou, jak jen to bude možné. Přísahala jsem si, že mamince splním, co nejdřív její přání a uděláme ji babičkou. Vždyť pro mě není nikde dokonalejší partie, než je J.R..

Nikdy jsem mu nelhala, netvrdila jsem, že ho miluji. Myslela jsem si, že to nevadí, když nejsem lásky schopná a on je se mnou spokojený, i když jeho city nesdílím. Respektuje mě a tvrdí, že mi rozumí. Nikdy si na nic nestěžoval a vždy byl jen nadšený." Odmlčela se.

"Takže on to ví, a přesto si Vás bere?" Vím, že jeho pohnutky jsou mnohem záludnější, ale jak může věřit, že by si ji za takových podmínek vzal? I když umím. Kdyby dovolila, abych se o ni staral a přitom věděl, že mě nikdy nebude milovat... Mně by to ke štěstí stačilo.

"Ví, že jsem si myslela, že se nedokážu zamilovat. Neví, že jsem se zmýlila." Dívala se na své ruce, ve kterých žmoulala zmáčené rukávy svého trička.

Ona se zamilovala. Záviděl jsem tomu dotyčnému. Vyměnil bych si to s ním za všechno na světě.

"Zjistila jsem to teprve před pár dny. Nikdo o tom neví. A zítra se mám vdávat." Položila mi hlavu na rameno. Těžce oddechovala, jak v sobě dusila další pláč.

"A ten dotyčný to ví?" V hlavě se mi začal rodit plán. Pokud je tu někdo, koho Bella miluje, mohla by utéct s ním. Mohla by s ním být šťastná a v bezpečí. Asi bych je musel po nějakou dobu hlídat, aby je J.R. nepronásledoval, ale je tu možnost jak ji zachránit. Asi mě to zničí, střežit její štěstí v náručí někoho jiného, ale bude žít.

"Ne," hlesla přerývaně.

"Měla byste mu to říct. Třeba byste spolu odtud mohli utéct," navrhl jsem jí. Prudce zvedla svou hlavu z mého ramena.

"A zničit tak všechnu J.Rovu snahu? Pokazit tak svatbu? Vždyť on o mě určitě ani nestojí. Nikdy jsem nebyla nijak zajímavá. Vlastně i J.R.ovi jsem se vždycky divila, že si mě vybral."

"To není pravda." Otočil jsem se na ni a zariskoval opět pohled do jejích očí. "Jste naprosto jedinečná a okouzlující. Tak obětavá a nesobecká. Nedovedu si ani představit, že by vás nějaký muž dokázal odmítnout." Byla to pravda, kterou bych jí za jiných okolností nikdy neřekl, ale chtěl jsem ji povzbudit. Chtěl jsem, aby našla v sobě odvahu a šla za tím mužem, kterého miluje a on ji zachrání, když já nemůžu.

"To si opravdu myslíte, nebo mě chcete jen utěšit?" oplatila mi zpytavě můj pohled.

"Nikdy bych vám nelhal."

"Dokažte to."

"Jak?"

"Kdybyste byl ten dotyčný a já vám všechno tohle řekla, co byste udělal?" O odpovědi jsem nepochyboval. Věděl jsem, co bych chtěl udělat a kdybych věděl, že mám její požehnání...

"Vzal bych vás do náručí a unesl bych vás odtud."

"Ne, slova, Edwarde, ale skutky mluví za vše," zašeptala a naklonila se ke mně. Lehce se svými rty otřela o mé. Byla tak blízko, tolik voněla. Chtěl jsem jí polibek oplatit, ale bál jsem se, abych jí neublížil.

Odvrátila se ode mě, oči nezvedla od země.

"Omlouvám se, byl jste jen zdvořilý a já neměla právo..."

"To já se omlouvám a nebyl jsem zdvořilý. Právě naopak," skočil jsem jí do řeči a vzal ji za ruce, takže se ke mě musela zase otočit.

"Bello," klekl jsem si před ní, "vezmi si mě." Vykulila na mě oči.

"Ale než jakkoli odpovíš, musíš se dozvědět celou pravdu. Bude to znít šíleně a nebudeš mi chtít věřit, ale je to všechno čistá pravda."

Teď byla řada na mně. Začal jsem naším prvním setkáním, jak jsem se jí nejprve vyhýbal, abych jí neublížil a proč bych jí vlastně mohl ublížit. Vyprávěl jsem jí, jak jsem se stal tím, čím jsem, musel jsem jí říct o Carlisleovi a nakonec o celé naší rodině, až jsem se vrátil k pozvání na její svatbu a jejímu snoubenci. Měl jsem co dělat, abych zase něco nezničil, když jsem mluvil o J.R.ovi, ale její přítomnost mě uklidňovala.

Naslouchala tiše, beze slova, občas zatajila dech. Když jsem se jen na chvíli odmlčel, pokynutím hlavy mě povzbuzovala, abych pokračoval. Celou tu dobu jsem se bál, že začne křičet a uteče, ale ona jen seděla a poslouchala .

Nakonec jsem jí řekl všechno, a to nejen o sobě, ale i o J.R.ovi a jeho plánech po svatbě. Ani jsem si neuvědomil, jak mluvím dlouho. Začalo se pomalu stmívat.

"Teď už to všechno víš. Miluji tě a udělal bych všechno proto, abych tě dostal do bezpečí. Udělal bych to jakkoli. Ale kdyby ses stala mou ženou, třeba jen dočasně, byl by to ten nejbezpečnější způsob. A kdyby si se mnou třeba chtěla i zůstat, byl bych ten nejšťastnější... upír na světě."

Celou dobu jsem jí klečel u nohou, upír se nemusí pohnout, takže mi nevadilo, že jsem v té poloze několik hodin. Když jsem domluvil, zvedla se a protáhla si nohy. Zatáhla mě za ruce, pochopil jsem a taky se zvedl.

Nadechla se, ale než stihla cokoli říct, ozvalo se volání.

"Béééllóóó!!!"

"Halóóó, Bello, kde jsi?!!!" Ženský a mužský hlas se střídal.

"To jsou naši. Věděli, že na oběd nedorazím, ale když jsem nepřišla ani na večeři... Musejí mít starost."

Vykročila jejich směrem. Chytil jsem ji za ruku, takhle přeci nemůže odejít. Otočila se ke mně a zadívala se mi do očí. Volnou rukou mě pohladila po tváři.

"Musím jít. Uvidíme se na obřadě," špitla a vyběhla ven z altánu.

"Mami, tati, tady sem!" volala v odpověď přibližujícím se hlasům.

Bylo to jak z nějakého hloupého romantického filmu. Její postava odcházela do zamlženého západu slunce. Zmateně jsem se za ní díval a proklínal se, že ani pro tentokrát jí nedokážu přečíst myšlenky. Vždyť ani nevím, jestli mi věří, nebo mě má za blázna. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale jak bych jejím rodičům vysvětlil, že celý den poslouchala zpověď upíra, který čeká na její rozřešení. Stál jsem tam neschopen pohybu a díval se, jak zavěšená do svých rodičů odchází k domu. Na tváři jsem cítil její dotyk, který mě pálil stejně, jako moje rty hořely od polibku bez ohledu na to, že se jich dotkla před několika hodinami. Bylo to první políbení v mém životě a existenci vůbec. Nevím, jestli je to pokaždé takové, ale vím, že to pro mě je nezapomenutelné.

Až když se setmělo a venku už dávno nikdo nebyl, teprve pak jsem se vrátil do sídla i já, kde na mě už netrpělivě čekala Alice s Jasperem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama