Překážky - Šestá

12. září 2013 v 12:00 | emam |  TwFF Překážky
Přirozenost - někdo před ní utíká jiný se jí postaví...








Než jsem vyšla do patra, rozezněl se celým domem radostný pokřik.
"Hurááá, ta je skvělááá!!! Úúúááá."
"Co se to tu, proboha, děje." Vtrhla jsem do dětského pokoje a nestačila se divit. Uprostřed pokoje stála dětská postýlka ve tvaru auta, ta, která se mi v obchodě tolik líbila, a na ní hopsal můj malý Tarzan. Kousek od ní u stěny stál nový psací stůl s polohovací dětskou židlí.
Málem jsem upadla, když na mě skočila ta moje malá opička s radostným zvoláním: "Mámííí děkujůůů!!!"
"Co to má znamenat?" ptala jsem se Edwarda, který zrovna zvedal spadlou peřinku.
"Výrobní tajemství," mrkl na mě s úsměvem.
"Ještě si o tom promluvíme," zamračila jsem se a proteď uzavřela.
"To byly nejlepší narozeniny!" chválil si oslavenec.
"Opravdu?" Alespoň, že on to tak vidí.
"Jasně, těch dárků a strejda říkal, že máte pro mě ještě zítra překvapení. Co to je?"
"Měl by ses na to pořádně vyspat, abys měl na to všechno pořádnou sílu," ukládala jsem ho do postýlky.
"Mami, co to je? Strejda mi to nechce říct."
"Když ti to nechce říct strejda, tak ani já to nemůžu prozradit."
"Mami, prosííím!" Zavrtěla jsem hlavou "Strejdo Ede, co je to?"
"Čím dřív budeš spát, tím dřív se to dozvíš." Přikryl malého peřinkou.
"Uááá," zívnul si. "Já ale neusnu," zlobil se můj malý skřítek. Museli jsme se s Edwardem smát.
"Když neusneš, tak si tím zíváním asi roztrhneš pusu," snažila jsem se říct mezi záchvaty smíchu.
Ten malý ospalec skopal peřinku a začal se mi sápat na klín.
"Mami, mohl by mi dnes pohádku přečíst Edward?" koukal na mě prosebně těma svýma velkýma očima.
"Pokud to Edwardovi nebude vadit?"
"Strejdo, prosííím!"
"A co mám číst, Karkulku?" ptal se Edward ochotně, jako by to dělal denně. Ale ještě se nestalo, aby večerní čtení byla práce někoho jiného než moje.
"Ne, ta je pro holky," zamítl ten malý vybíravec.
"Takže Petra Pana?"
"Ten je fajn, ale víla Cililink... Uááá."
"Je pro holky," dokončil Edward.
"Kluci, a co třeba Legenda o Artušovi?" navrhla jsem.
"Jo, to jo. Dobrou noc, mami." Dal mi pusu na tvář a zalezl si zase pod peřinku.
"Dobrou noc, zlato." Trochu neochotně jsem vstala a rozešla se ke dveřím, u kterých jsem se zastavila. Otočila jsem se, abych se ujistila, že mě opravdu můj chlapeček poslal pryč.
Edward už seděl vedle svého posluchače a začínal číst.
"Je to už dávno, co na Kamelotu vládl pevnou rukou král Artuš a jeho kouzelný meč..."
Zavřela jsem za sebou dveře a povzdechla si. Tak už to není jen můj malý chlapeček. Bylo mi to trochu líto, ale na tváři mi hrál úsměv. Sice Edward byl ochotný být mému maličkému otcem, ale jestli to vůbec bude možné, jestli ho můj synek bude moct opravdu přijmout do svého života, jsem netušila. Najednou ale vše vypadalo tak přirozeně.
A co mám teď vlastně dělat já? Rozpačitě jsem se rozhlížela po své domácnosti. Volný večer jsem neměla přesně šest let, právě šesté narozeniny oslavil můj, vlastně pomalu už náš, chlapeček.



"Co se děje?" zamumlala jsem.
"Usnula jsi na gauči, nesu tě do postele," odpověděl sametový hlas.
"Hmm," zabručela jsem si slastně a přitiskla se k němu blíž. Když mě uložil, místo spánku jsem se probrala.
"Obejmeš mě, prosím?" Hned si vedle mě lehl a já se stulila na jeho hruď. Na prsou jsem mu prstem kreslila čáry.
"Omlouvám se," řekl.
"Prosím tě, za co?"
"Málem jsem tvému synovi zkazil narozeniny."
"Nic jsi nezkazil, to všechno Jacob. Navíc, ty jsi je vylepšil. I když vlastně máš důvody k omluvě," vzpomněla jsem si.
"Mimo tu oslavu?"
"Za tu se opravdu nemusíš omlouvat, jsem ráda, že jsi tu byl. Měl si naprosté právo tu být."
"Díky," políbil mě do vlasů. "Za co se tedy mám omlouvat?"
"Napadají mě hned tři věci."
"Tři?"
"Zaprvé ta postýlka, já ji neobjednala."
"Líbila se ti, tak jsem opravil tvou objednávku a sám zařídil odvoz. Co je zadruhé?"
"Ten stůl a židle a vlastně i ta sedací souprava..."
"Nelíbí se ti?"
Posadila jsem se a opřela se o pelest postele, abych se mu mohla dívat do obličeje.
"Nejde o to, jestli se mi líbí, ale nemůžeš za nás pořád tolik utrácet. Nemůžu ti to nikdy vrátit," řekla jsem rozzlobeně.
"Já nechci, abys mi něco vracela. Pokud se ti ten nábytek líbí, budu rád, když ti bude k užitku." Nadechovala jsem se k námitce, ale dal mi prst na rty. "A zatřetí?"
"Říkal jsi, že jsi zkazil narozeniny mému synovi..." Na slovo mému jsem dala důraz.
"Ano, za to jsem se omlouval."
Nevěděla jsem, jak to říct nahlas, i když jsem to v hlavě měla dávno srovnané.
"Bello, co je, zlobíš se na mě?" ptal se zmateně.
"Víš, po našem nedávném rozhovoru a po tom všem, co se dnes stalo... Myslíš, že by to jednou mohl opravdu být náš syn?" skoro jsem ten konec šeptala. Přišlo mi to tak divné něco takového vůbec vyslovit.
Natáhl ke mě ruku a stáhl mě zpět do své náruče.
"Vidím, jak ho miluješ a cítím v něm kus tebe. Nemůžu jinak a musím ho taky milovat. Vlastně ho jako svého syna beru už dávno, ale nechtěl jsem se tě třeba dotknout." Překvapeně jsem vydechla a jen ho pevněji objala. Nastalo dlouhé sladké ticho, které jsem po chvilce přemítání porušila.
"Takže zítra nás čeká druhé kolo."
"Nemusíš se bát, všichni už se na vás moc těší," smál se.
"Ještě jsem ti chtěla poděkovat."
"Za co?"
"Za tu úžasnou výzdobu, bylo to naprosto perfektní." Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Na rtech mu hrál lehký pokřivený úsměv, oči měl zavřené.
"Jestli se ti zdálo tohle perfektní, jsem zvědavý na to, co řekneš zítra."
"Snad jste si nedělali moc škody." Můj hlas zněl trochu ostřeji, než jsem chtěla.
"Vůbec ne. Alice miluje oslavy, takže je teď ve svém živlu. Navíc dětská návštěva je pro ženskou část mojí rodiny skoro jako splněný sen."
"Začínám se bát."
Otočil se na mě, až mě povalil na záda.
"Neboj se, já vás ochráním," prohlásil s pohledem upřeným do mých očí.
"Tak o tom rozhodně nepochybuji."
Už nevím, jestli on políbil mě nebo já jeho, ale na několik okamžiků jsme se oba rozhořeli jediným plamenem. Když jsme cítili, že naše těla po sobě začala až příliš toužit, jako na povel jsme se od sebe odtáhli, ale pouze rty a těly. Naše ruce zůstaly propletené prsty. V klidu jsme vedle sebe oddechovali, až jsem začala pomalu usínat.

"Au!" vyjekla jsem. "Doprčic, Edwarde, musíš pořád tak křičet?!" Chystala jsem nám pár sendvičů na dnešní den. Přeci jen jedeme na návštěvu do domu, kde nikdo nejí. Zrovna, když jsem krájela rajče na plátky, ozval se ze shora radostný výkřik. Lekla jsem se a řízla se do prstu. Už tak jsem měla nervy na pochodu z toho, co mě čeká, a teď ještě tohle.
"Stalo se ti něco?" ozval se za mnou vzápětí hluboký hlas. Ten samý, který mi před pár měsíci říkal: "Ty první měsíce, kdy jsem tě poznal, jsem se bál, že podlehnu pokušení. Tvoje krev byla pro mě neskutečně lákavá. Proto jsem se ti snažil vyhýbat." Rychle jsem strčila prst do pusy.
"Nic, jen jsem se řízla," snažila jsem se říct s plnými ústy.
Edward na okamžik vypadal jako vytesaný z kamene, jeho vždy vřelé oči byly najednou černé. Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že nedýchá. Celá překvapená jsem si ho prohlížela. Nikdy jsem ho takhle neviděla.
Po chvilce zaváhání jsem musela jednat. Honem jsem strčila nůž do umyvadla a pustila na něj vodu.
Těžké pomalé kroky se ke mně přiblížily. Opatrně jsem se otočila, abych na něj viděla. Téměř nepostřehnutelným pohybem se mi otřel prstem o bradu a dal si jej do úst. Oči se mu rozšířily. Zděšeně mi došlo, co udělal. Jedna kapička krve musela ukápnout dřív, než jsem stihla prst dát do pusy. Srdce se mi rozbušilo, stála jsem jako přimražená a jen na něj zírala. Po sotva několika vteřinách ustoupil několik kroků ode mě a zvedl ruce, jako by se vzdával.
Vydechla jsem, otočila se k němu zády a zkontrolovala prst, zda ještě krvácí. Naštěstí už bylo po všem. Podívala jsem se zpátky na něj. Tvářil se tak zkroušeně, bylo mi ho líto. Pořád se nehýbal. Přistoupila jsem k němu a uchopila ho za ruce, které držel pořád nahoře, a dala mu je dolů.
"Promiň," zašeptala jsem.
"Za co se omlouváš? To já bych se měl omlouvat. Nenávidím se za to, že tebe i Edwarda tolik ohrožuji svou přítomností."
"Sám jsi teď dokázal, že nám neublížíš."
"Nejsem si jistý, nebyl jsem si sám sebou jistý ještě před malým okamžikem. Jediný způsob, jak vás přede mnou ochránit, je, že vás opustím."
Udělalo se mi špatně, hlava se mi zatočila a kolena podlomila. Kdyby mě nepodepřel, určitě bych skončila na zemi.
"Nemůžeš nás opustit, nemůžeš opustit. Teď, když jsem tě konečně našla, já bez tebe nemůžu žít," zajíkala jsem se bolestí z té představy, že mi snad ani nebylo rozumět.
"Nechci od vás, ale pro vaše bezpečí bych měl."
"Prosím tě, neříkej to nebo já... já snad umřu," zachroptěla jsem na hranici mdlob. Věděla jsem, že má reakce je přehnaná, ale nemohla jsem si pomoct. Prostě jsem to tak cítila. Nevěděla jsem, že celý svůj život čekám na něj. Teď už to vím, teď ho konečně mám a pokud bych o něj měla z jakéhokoli důvodu najednou přijít...
"Raději mě zabij dřív, než mě opustíš," zaskuhrala jsem sama ze sebe zděšená. Pevně mě objal.
"Bellinko, nikdy nic takového už neříkej. Už jen ta představa je pro mě děsivá. Nemohl bych sám se sebou vydržet."
"Pro mě je zase děsivá představa života bez tebe. Už bych nedokázala žít jako předtím. Všechno jsi změnil," šeptala jsem mu do ramene.
"Mami, už pojedeme?" vyrušil nás náš malý nedočkavec.
S Edwardem jsme se od sebe odtáhli. Nikdy jsme před malým nedávali najevo, jak to mezi námi je, nedotýkali jsme se, když byl poblíž. Otřela jsem si oči. Byl to spíš reflex, ani jsem si neuvědomila, že je mám mokré.
"Proč to děláte?"
"Co, zlato?" divila jsem se.
"Vždycky když k vám přijdu, tváříte se jako byste se neměli rádi. Ale já vím, že se máte se strejdou rádi." Zase jsem měla vyražený dech, tentokrát to bylo ale jiné překvapení.
"Mně se líbí, když se objímáte," pokračoval.
"Vážně?" bylo jediné, na co jsem se zmohla.
"Jo, pojedeme už?"
"Já nevím, Ede. Záleží na tom, jestli maminka bude chtít?" podíval se na mě Edward tázavě.
"Proč? Já myslel, že pojedeme? Mami, říkala jsi to."
"Pojď ke mně," popadla jsem malého do náruč a zvedla ho nahoru. Přendala jsem si ho na pravou ruku, abych levou mohla obejmout Edwarda.
"To víte, že pojedeme. Proč bychom nejeli. Mám vás oba moc ráda."
Edward si vzal malého k sobě do náruče a oba nás políbil na tvář.
"Ty sendviče opravdu nejsou nutné. Čeká nás přeci pořádná oslava," mrknul na malého.
Nevěděla jsem, co si pod tím představit, tak jsem je pro jistotu přeci jen vzala s sebou.



"Bello, dýchej," připomněl mi Edward pobavený mou reakcí. Po několika kilometrech mě už nepřekvapovalo, když jsem mezi stromy zahlédla dinosaura nebo mamuta téměř dvoumetrové velikosti. Kdybych si jich náhodou nevšimla, křikloun vzadu na sedadle mě hned upozornil.
"Mami, viděla jsi? To byl pterodacktyl a támhlééé! Jééé! To je brontosaurus. Mami, podívej, podívej, tady je další a další. Ani nevím jak se jmenuje."
"Triceratops," odpověděl s ledovým klidem Edward. "Dalo práci přesvědčit Alici, aby se držela jen jednoho období. Původně chtěla udělat průřez celým pravěkem."
Takže, jestli jsem to dobře pochopila, tak támhleto nebyl mamut.
"Páni, to je jako cesta do Jurskýho parku. Je, a támhle je další, mami, vidíš ho?"
Ano, viděla jsem všechny, ale to, co bylo před tím krásným bílým domem, už bylo moc.
Stromy okolo domu pokrývala různobarevná světýlka skoro jako na Vánoce. Jen díky zamračenému počasí, které Olympijský poloostrov téměř neopouští, jasně svítila, i když bylo skoro poledne. Kousek od domu stál obrovský skákací hrad se dvěma klouzačkami, na druhé straně od domu pro změnu dětský kolotoč s umělými poníky.
"Není to trochu moc?" obrátila jsem se na Edwarda.
"Varoval jsem tě. Emmett dokonce chtěl, aby ti poníci byli živí, ale po tom, co se díky jeho návštěvě splašily celé stáje, si to rozmyslel," usmál se na mě.
Cesta k domu byla pokryta prazvláštním strakatým kobercem, málem jsem na něm upadla, protože byl plný větších a menších hrbolů. Když jsme na některý šlápli, ozvalo se třeba zabučení krávy nebo výstřel z děla nebo jako když šplouchne voda. Náš malý rošťák se samozřejmě smál nejvíc u hnědého hrbolku na kterém začal skákat a já celá zrudla. Naše první návštěva u Edwardovy rodiny začne "prděním", bezva.
U vchodu se vznášely snad stovky balónků a nade dveřmi na některých balóncích byla písmena Š-Ť-A-S-T-N-É N-A-R-O-Z-E-N-I-N-Y E-D-W-A-R-D-E J-U-N-I-O-R-E.
"Edwarde juniore?" podivila jsem se spíš pro sebe.
"Promiň, to byl nápad Alice," omlouval se Edward.
"Mně to nevadí, jen mě to překvapilo."
A to ještě zdaleka nebyla všechna překvapení toho dne u konce.
"Všechno nejlepší!" ozvalo se sborově šest líbezných hlasů ihned po Edwardově otevření dveří.
"Dobrý den," pípnul nesměle ještě před chvílí rozjařený oslavenec a najednou mě držel za ruku a schovával se za mě.
"Ahoj Bello," přiskočila ke mně Alice a objala mě. "Ede, my už se přeci známe," mrkla na toho malého stydlína. "Můžu ti ukázat, co mám pro tebe k narozeninám?"
Váhavě přikývl.
"Ale budeš muset jít dovnitř, kde je to připravené," natáhla Alice k malému ruku. Tázavě se na mě podíval, snažila jsem se povzbudivě usmát, ale sama jsem byla nervózní. Pomalu vložil svou volnou ruku do její, ale mé se nepouštěl.
Ještě než udělal krok, otočil se na Edwarda.
"Strejdo, půjdeš s námi?"
"To víš, že jo. Já tady přeci bydlím, tak se nemáš čeho bát." Najednou mě malá ručka pustila, protože se její majitel nechal odvést Alicí dovnitř.
"Bello, jsem tak ráda, že tě konečně poznávám," vyhrkla žena, stará asi jako já, s přátelským výrazem.
"Bello, to je Esmé," představoval Edward svou matku, která mi podávala ruku, "Carlislea znáš a Rosalii, Emmeta a Jaspera taky."
"Zdravím," pípla jsem asi podobně jako můj syn.
"Dobrý den, slečno Swanová," řekl Emmett jako malý školák.
"Slečna Swanová úřaduje ve škole. Snad můžeme zůstat u té Belly, ne?" navrhla jsem.
"To jsem rád. Už jsem se bál, že nás čeká tvrdý studijní režim i doma," zasmál se ten velký obr s chlapeckou tváří.
"Ta je velkááá! Strejdo Ede, mamí, to musíte vidět!" ozval se známý křik z útrob domu.
Edward mě vzal za ruku a vtáhl dovnitř. Páni, ta autodráha byla opravdu obrovská, zabrala celý obývací pokoj, který byl téměř přes celé přízemí. Uprostřed té dráhy stál stůl plný různých jednohubek, minihamburgerů a různých sladkých i slaných laskominek. Výzdoba? Ta byla opravdu něco, kam se na ni hrabala moje a Edwardova včerejší snaha. Tahle výzdoba se dala dokonce i jíst, samozřejmě kromě nafukovacích balónků. Girlandy byly ze želé nebo jedlého papíru a byly snad všude.
"Mami, můžu?" ptal se mě malý mlsoun nesměle s očima, které zářily jako dva reflektory. Byla jsem z toho tak rozpačitá, že jsem nebyla schopná slova.
"Je to pro tebe, tak si to užij," předběhl mě Edward.
"Ale s mírou, aby ti pak nebylo špatně," dodala jsem rychle.
"Hurááá, teto Alice, podáš mi támhletu žlutou kouli? A můžu řídit to modré auto?"
Po zbytek dne jsem se o toho malého rošťáka nemusela vůbec starat. Stihl plně zaměstnat Alici, Emmetta, Rosalii i Esmé. Všichni čtyři plnili všechna jeho méně i více bláznivá přání a vrtochy k jeho velké spokojenosti. Radostný dětský křik zněl snad celým domem.
Edward mi zatím ukázal dům, zastavili jsme se nejprve v Carlisleově pracovně, kde mi ukazoval obrazy patřící ke Carlisleově historii, o které mi už vyprávěl. Pak jsme pokračovali s prohlídkou, až mě přivedl k sobě do pokoje. Prohlížela jsem si knihy v jeho knihovně a nemohla jsem se vynadívat. Tolik titulů v prvním vydání, dokonce i první sbírka povídek Edgara Allana Poe. Skoro jsem se neodvažovala těch knih dotknout.
"Tolikrát jsem si tě tady představoval a konečně tu jsi se mnou." Studené ruce mně ze zadu uchopily okolo pasu.
"Vždyť už několik měsíců jsme spolu skoro pořád."
"To ano, ale dokud jsem tě neviděl na místě, které patří jen mně, přišlo mi to neskutečné."
"Máš pravdu," otočila jsem se k němu, "i mně občas ve tvé přítomnosti všechno připadá jako sen."
"Myslíš noční můru," zamračil se.
"Jak tě to jen mohlo napadnout? Myslela jsem spíš na sny, které ti splní všechna tajná přání."
"Tomu nevěřím. Vzpomeň si na dnešní dopoledne, nikdy nezapomenu na tvůj vyděšený obličej," odtáhl se ode mě, jednu ruku si založil na prsa a druhou si mnul kořen nosu.
"To muselo být po tom, co jsi mluvil o svém odchodu. Ale nikam nejdeš, tak se nic neděje."
"Ten taky, ale viděl jsem ho ještě před tím. Nejhorší na tom je, že jsem si sám nebyl jistý, že ti neublížím. Tvoje vůně je tak... omamující."
"Ale nic se nestalo, takže asi nechutnám tak dobře, jak voním," zažertovala jsem a snažila se ho k sobě zase přitáhnout, ale s mramorovou sochou bych asi pohnula lépe.
"Ani to nepřipomínej, to byla další chyba."
"Proč?"
"Nic tak lahodného, jako je tvoje krev, jsem ještě neokusil." Polkla jsem naprázdno a snažila se ovládnout svůj výraz, aby vypadal stále uvolněný. Ale asi jsem ho neošidila.
"Proto bych měl odejít, ale nedokážu to."
"O tom už nikdy nesmíš mluvit a ani nad tím uvažovat. Slibuješ?" Nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Musíš mi to slíbit. Nemáš ani ponětí, co by to se mnou udělalo, kdybys odešel, nebo, co by to udělalo s Edwardem."
"Proč jsi mu vlastně dala jméno Edward?" Chtěl mě odvést od tématu.
"Bylo to jméno mých oblíbených románových postav, Jana Eyrová i Elinor Dashwoodová si našly svého Edwarda. Chtěla jsem mít ve svém životě taky jednoho. Nikdy bych nevěřila, že budu mít takové štěstí a budete dva." Konečně si mě zase přitáhl k sobě.
"Nesmíš odejít!" naléhala jsem.
Políbil mě. Byl to vroucí, ale nečekaně rychlý polibek. Něco se děje?
"Edward nás hledá. Chce nám něco ukázat."
Ruku v ruce jsme sešli dolů. Myslela jsem, že půjdeme zpátky do obýváku, místo toho mě Edward vedl k zadnímu východu a ven z domu. Už se šeřilo.
Kromě Esmé byli už všichni venku a čekali na nás.
"Mami, Ede, strejda Jasper připravil ohňostroj."
"Není to nic velkého, vzhledem k okolním lesům, ale Alice nedala jinak. Musíme oslavu na počest tohohle uličníka zakončit stylově," vysvětloval Jasper.
"Samozřejmě, co by to jinak bylo za oslavu?" ptala se svým zvonivým hlasem Alice.
"Zlato, měl by sis nejdřív vzít svetr. Už je zima," nabádala jsem mého malého nedočkavce.
"Ach jo, ale Jaspre, nesmíš to pustit dřív."
"Neboj, Ede, o nic nepřijdeš. Tady máš svetr," připojila se k nám Esmé. "Bello, tady," podala mi moji mikinu.
"Díky."
Jaký byl ohňostroj u Cullenových? Jak jinak než velkolepý...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aileen Aileen | 12. září 2013 v 14:04 | Reagovat

Pěkné, jako vždy. Jen čekám co přijde dál. Asi bych měla strach o malého Edwarda. Napadlo mě to už dříve, ale teď když ses sama zmínila... Malé dítě si každou chvíli rozbije koleno nebo něco podobného... Divím se, že to Belu jako matku ještě nenapadlo... No vyčkám a uvidím že?! :-) Takže opět díky za příjemné počtení a těším se na pondělí... ;-)

2 pisuvam pisuvam | 16. září 2013 v 12:47 | Reagovat

Aileen, to je dobrý postřeh. Přiznávm se, že mi zpočátku šlo o jednu konkrétní překážku, kterou jsem nšla v 10. kapitole a myslela jsem, že tím skončím. Ale nějak se nepodařilo. Takže by měla Bella postupně řešit více Překážek ;-)
Děkuji za Tvé komentáře!

3 Aileen Aileen | 20. září 2013 v 17:25 | Reagovat

Chudák Bella, asi se zdržím komentářů, aby z těch překážek taky vyšla a dočkala se happy endu... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama