Jaay 1

9. února 2017 v 19:37 | emam |  Jaay
Každý máme něco v životě předurčeno už jen tím, kde jsme se narodili. Rodinu, zvyky, prostředí... Něco z toho je pro nás výhodou a něco naopak může být neštěstím. Prvotní dojem může být naprosto opačný, nežli ukáže zkušenost prověřená časem.







Byla jsem šťastná, že jsem se narodila do rodiny Parvelových, kde radost a láska kvetla na každém rohu naší domácnosti, o kterou se s takovou péčí starala maminka. Vždy jsem ji obdivovala, jak dokáže ze všedních úkonů každodenního života udělat událost. Obdivovala jsem ji natolik, že jsem si přála být stejná jako ona. Sledovala jsem ji a učila, kde na to všechno bere sílu. Nebylo těžké najít zdroj její vášně k naší rodině a všemu, co se k ní váže, mohla za to láska k tatínkovi Adilovi.
Adil Parvel byl vysoký úředník, a tak nám dokázal zajistit život v blahobytu. Naše rodina byla významná, ale to pro mě nebylo důležité. Alespoň tenkrát jsem si myslela, že není, protože mě nenapadlo, jaký by můj život mohl být, kdyby se ke mně lidé nechovali s povinnou úctou, a jaké to je, když ti, s kterými žijete, nerespektují váš názor, přání a potřeby.
Možná to bylo tím, že jsem byla nejstarší ze tří sourozenců a vnímala jsem matčinu úctu k otci jinak než Samuel s Ditou. Pokaždé zesměšňovali a smáli se maminčině zvyku, který prý pocházel z tradice její rodiny. Když se totiž náš tatínek vrátil po celém dni v práci, matka ho vítala uctivým skloněním hlavy, přičemž se konečky prstů dotkla hrudi v místě, kde má otec srdce, a pak je přiložila k tomu svému. Byl to letmý všeříkající dotek, kterým se ujišťovala o tom, o čem my nikdy nepochybovali, a to, že je vše v pořádku.
Věděla jsem, že takový život nebudu mít navždy. O to větší bylo mé rozhodnutí udělat vše pro to, aby moje manželství bylo stejně šťastné jako to našich rodičů.
Tradice a zvyky, to je téměř druhé jméno naší rodiny. Může se to zdát svazující, pokud v nich nevyrůstáte a neznáte je. Pro mě byly osvobozující svou jistotou. Z náruče rodičů mě vezme jen jiná milující náruč, náruč manžela. Nelíbilo se mi, že se s ním setkám až při svatbě, to přiznávám, ale rodiče by mě k sňatku nikdy nenutili. K povinnosti dvoření nápadníka odjakživa patřilo poslat nevěstě mnoho bohatých darů a k nim připojit i vlastní portrét, aby se dívka mohla rozhodnout, zda o ženicha stojí. Říkáme tomu Aavedan. Už jednou jsem odmítla. Peter Wlackwood měl sice sympatický úsměv, ale něco v jeho pohledu se mi nelíbilo. Nedovedla jsem si představit vstávat vedle něj každé ráno a dívat se na jeho tvář. Druhý aavedan jsem však už odmítnout nemohla. Velké hnědé oči a plachý úsměv Johanese Schafera jsem viděla i ve snech. Po probuzení mi zrcadlo nabízelo jeho tvář místo mé, musela jsem zatřepat hlavou, aby zmizel. Když jsem přišla na snídani, místo pozdravu jsem ohromeně zírala na místo, kde obvykle seděl otec - tmavě hnědé oči se na mě smály a přály mi dobré ráno.
"Saaro, stalo se něco?" ptala se mě starostlivě matka a já se na ni podívala. Zamrkala jsem a pak se opět podívala na otcovo místo, kde seděl tatínek Adil a s velkou chutí jedl a pozoroval mě. Všichni si všimli té změny. Smáli se mi a přáli mi můj zamilovaný svět plný snů. Stačilo jen domluvit datum a mé štěstí se mělo stát dokonalé.
***
Nikdy dřív jsem necestovala dál než do vedlejšího města ke strýci Basamovi, a to bylo jen pár hodin. K mému nastávajícímu byla cesta mnohonásobně delší. Přišlo mi to dlouhé a o to delší, že jsem musela jet v kočáře sama, abych ukázala, že místo vedle mě není pro nikoho jiného nežli pro mého ženicha. Jeli jsme celou noc a celý den, dělali jsme jen zastávky, aby se vyměnili koně. I to patřilo k tradici, nevěsta nemůže odpočívat, protože spěchá být nablízku svému manželovi. Další tři kočáry jely za mým. V prvním byli rodiče, kteří dohlíželi na zdárný průběh cesty, v druhém jel Samuel s Ditou (záviděla jsem jim, že si spolu mohou povídat) a ve třetím bylo vše, co jsem si chtěla vzít do nového domova.
Byl to řádný slavnostní průvod, jaký si dívka z dobré rodiny zaslouží. Na konci cesty mě měl čekal můj hnědooký nápadník, který má mne i mou rodinu uvítat hostinou, po které mám odpočívat v přítomnosti matky a sestry do druhého dne, kdy se bude konat svatební obřad. Společně se napijeme z poháru, vzájemně si umyjeme nohy a nakonec společně zapálíme tři svíce v naší ložnici. Představa, jak Johanesovy oči odrážejí malé plamínky, mi zatajila dech. Ani jsem si nevšimla, že venku začalo pršet.
"Adile, drahý, nezůstaneme přeci jen přes noc?" naléhala matka na otce při další výměně koní. "Cesta je ještě daleká a bojím se, že se déšť ještě zhorší."
"Kdepak, matko, nemůžeme dovolit tvému strachu, aby bránil naší Saaře ve štěstí," smál se tatínek jejím obavám. Nikdo se neodvážil proti tomu nic namítat. Věděli jsme, že to, co Adil Parvel řekne, to platí, protože on svou rodinu miluje a myslí to s ní dobře. Navíc, otec vždy ctil tradici předků a nevěřil, že sám Bůh či příroda by mohli být proti zvykům.
Ani já jsem nechtěla o jeho rozhodnutí pochybovat, ale jak běžel čas a koně se stále častěji bořili do bláta, má jistota se začala ztrácet. Dešťové kapky bubnovaly do střechy kočáru jako urputné bubny a ač se zdálo, že nejde o bouřku, nedaleko cosi zahřmělo. Bylo to kdesi za celým průvodem, a přesto se několik koní splašilo. Slyšela jsem jejich vyděšené řehtání a vyhlédla jsem z okénka. Dva páry koní se vší silou vzpíraly svým vozatajům. Šlo o ty, které vezly mé věci a sourozence. Celý průvod se zastavil a já viděla, jak můj otec vystupuje z kočáru, aby pomohl s vyděšenými zvířaty.
Další hřmění ale teď bylo kousek od nás. Kočár sebou prudce trhl a rozjel se do deštivé tmy. Vykřikla jsem a nevěděla, co dělat. Křičela jsem na kočího, ať zastaví, a ani jsem netušila, jestli mě v tom hluku a dalším hřmění vůbec slyší.
Rána za ránou se ozývaly z míst, ze kterých jsem nedobrovolně prchala. Zmítala jsem se v kočáru, který sebou házel ze strany na stranu. Narážela jsem do jeho stěn a vykřikovala bolestí a strachy o sebe a o své blízké. Šílené a nekonečné bylo moje utrpení dokud... Dokud jsem neztratila vědomí.
***
Tupá bolest v hlavě a ostrá v různých místech těla, to bylo první, co jsem si uvědomila. S námahou jsem otevřela oči a zjistila, že ležím na čistě ustlaném lůžku s nebesy. Kdosi na mě mluvil a já za tím hlasem otočila hlavu. Byl to bělovlasý muž s vrásčitou tváří. Upíral na mě modré, lehce zakalené oči. Chvíli mi trvalo, než jsem porozuměla jeho slovům: "Nemáš žízeň? Spala jsi dlouho, jistě se potřebuješ napít."
Nebyla jsem schopná promluvit, a tak jsem se jen pokusila přikývnout a nadzvednout se.
"Počkej, pomůžu ti," podepřel mě a přiložil mi pohár k ústům. Nikdy voda nechutnala tak lahodně. Opatrně mě položil do podušek a široce se usmál: "Pila jsi s takovou chutí, že jsem sám dostal žízeň." Nevím, co se dělo potom, protože jsem opět upadla do říše snů. Bylo mi tam lépe. Dívaly se na mě totiž jiné, laskavější oči.
Trvalo to několik dní, než jsem byla schopná zase vnímat a nabírat sílu. Kromě služebné Hany se u mě ještě ukázal Helmut. Už na první pohled bylo jasné, že je syn onoho starce, kterého jsem viděla první den, ale který za mnou již nepřišel. Snažil se být laskavý, ale děsila mě jeho zjizvená tvář.
Sotva jsem začala mluvit, ptala jsem se po rodičích, sestře a bratrovi. Nejprve mi nechtěli odpovídat, ale nemohli stále neslyšet mé naléhání, a tak jsem se konečně dozvěděla krutou pravdu. Ta hrozná bouře se jim stala záhubou. Moji sourozenci mohli dopadnout jako já, v dobré péči mých zachránců, kdyby se kočár při divoké jízdě splašených koní nesmekl a neroztříštil se o stromy.
A rodiče? Moji milovaní rodiče? Tatínek se zdivočelému spřežení postavil do cesty a našel smrt pod kopyty. Maminka mu nejspíš chtěla i s kočím běžet na pomoc, ale to prý blesk zrovna udeřil do nedalekého stromu a ten se na ně zřítil.
Síla, která se mi začínala vracet, mě najednou zase opustila. Bolest mě sevřela ve svých drápech tak pevně, že ani kouzelné oči Johanese Schafera mě nemohly uchránit od zoufalství.
Nechtělo se mi mluvit ani jíst či pít. Nedokázala jsem ani ležet. Jen jsem seděla u okna a dívala se ven na prosluněný den. Nechápala jsem, jak slunce může vůbec svítit, když při té bouři bylo schované bůhvíkde.
"Přinesla jsem vám vodu na umytí," vyrušila mě v mém truchlení Hana a postavila plný džbán vedle porcelánového umyvadla. "Moje máti často říkává, že trápení smýt nemůžeme, ale aspoň očištěním těla si můžeme ulevit."
Jen jsem jí věnovala smutný pohled, na který mi odpověděla povzbuzujícím úsměvem: "Jestli chcete, pomůžu vám."
"Díky. Není třeba," odpověděla jsem a zase opřela hlavu o okno.
"Mám to tedy odnést?" ptala se nerozhodně.
"Ne." Povzdechla jsem. "Za chvíli tvou radu zkusím."
"Skvěle," zasmála se a vtom někdo zaťukal na dveře a aniž by čekal na odpověď, vešel dovnitř.
"Slečno Saaro, říkal jsem si, že horká čokoláda by vám mohla udělat dobře. Alespoň mě vždy potěší," od dveří se na mě smály modré zakalené oči. Podobné měl i Helmut, jen v nich ještě byla jiskra.
"Omluvte mě," špitla Hana a hbitě proklouzla dveřmi z pokoje.
"Nevím..." začala jsem větu a nevěděla, jak ji dokončit. Byl ke mně laskavý a já nechtěla být nezdvořilá.
"Sladkým ústům bude čokoláda slušet," pronesl to tak zvláštně, až mě zamrazilo v zádech, ale ruku k nabízenému šálku jsem přeci jen natáhla. Už jsem téměř cítila porcelán v ruce, když tu místo u mě se horká čokoládo ocitla na zemi. Vlastně jen částečně, většina hnědé tekutiny uvízla na starcových nohách.
"Ksakru s tím," zahuhňal na půl úst, když jsem se začala omlouvat, a jedním dechem dodal: "Co s tím uděláme?"
Hned jsem si vzpomněla na vodu, kterou mi Hana před chvílí přinesla, a aniž bych vzpomněla na bolestivé modřiny, vyskočila jsem, abych mého hostitele očistila.
"Jste tak laskavá a pohotová," usmíval se, zatímco jsem namočeným ručníkem omývala jeho nohy.
"Je mi to tak líto. Jste ke mně tak hodný a máte se mnou jen samé starosti," nepřestávala jsem se omlouvat.
"Každá starost se může změnit v radost a pokud ne, nestojí za pozornost. Ale myslím, že teď se potřebuji zejména převléknout."
"Ach, ano. Ovšem." Neohrabaně jsem se pokoušela setřít další hnědé skvrny, ale nejspíš to byla marná snaha.
"Snad vás taková malá nehoda nepřipravila o chuť." Otočil se k odchodu a ve dveřích ještě dodal: "Za chvíli vám přinesu novou čokoládu."
"Ale to nemusíte," zvolala jsem, ale to už byl pryč.
Přišlo mi, že to byl sotva okamžik, kdy se vrátil zpátky, a během pití, které dopřál i sobě, mi dělal společnost a vyprávěl mi příběhy z mládí. Ten den to bylo poprvé a každé další odpoledne se to opakovalo.
Nebyl to výborný společník, ne takový, který dbá na názor svého posluchače či je také na něco ze života druhého zvědavý. Byl rád, že ho poslouchám. Myslela jsem si, že nemá nikoho jiného, kdo by ho poslouchal. Byla jsem tak hloupá...
***
Trvalo to asi týden nebo o něco déle, nevím. Ztráta celé rodiny mi zakalila časové cítění. Spala jsem někdy ve dne a noci probděla v slzách a jindy zase naopak. A nebo to byly jen útržky dní a nocí, co jsem byla schopná vnímat? Je vlastně jedno, jak dlouho to trvalo, ale jednou muselo dojít k tomu, že jsem chtěla své zachránce opustit a vrátit se zpátky ke svému životu. Nebo alespoň k troskám života, který mi zbýval. Velké hnědé oči, které mi připomínaly zrcadlo vlastní duše, mě k sobě začaly opět volat. Můj snoubenec na mě přeci čeká.
Ten den má návštěva přišla až k večeru a poprvé jsem toho hodného starého pána začala nedočkavě vyhlížet. Všiml si toho a věnoval mi potěšený úsměv.
"Jsem tak ráda, že vás vidím," vyhrkla jsem nezdvořile.
"Drahá Saaro, ani nevíš, jak mě tvá slova těší." Chtěl se posadit do křesla u okna, ale najednou zaváhal.
Téměř jsem si toho nevšimla, protože jsem měla na srdci důležitou věc: "Nerada bych vzbudila dojem, že jsem nevděčná. Velice si vážím vaší laskavosti a štědrosti. Vděčím vám za mnohé. Za svůj život..." Vážnost těch slov mě donutila se odmlčet.
"Jen dál, pokračujte. A nebo počkejte, nepřipadá vám, že se začíná až příliš šeřit? Mé staré oči potřebují více světla, aby se mohly kochat vaší krásou."
"Jistě, neuvědomila jsem si to, promiňte." Přistoupila jsem ke stolku se svícnem a vzala do ruky sirky. Sotva jsem rozsvítila první svíci, můj hostitel mi vzal sirky z ruky a pomáhal mi rozsvítit i ostatní. Dohromady jich bylo devatenáct, stejně jako bylo toho času mně let.
Stařec se na mě usmál a pokynul ke křeslům vedle stolku a do jednoho se sám uvelebil. Já si sedla jen na okraj, neschopna se natolik uvolnit, abych si užívala jeho pohodlí.
"Chtěla jste mi něco říci?" zeptal se trpělivě a já honem nevěděla jak začít.
"Víte, ta cesta, kterou jsme s rodinou podstupovali, nebyla bez cíle."
"To žádná cesta není."
"Ano, to zřejmě ne. Byla to má cesta k budoucímu manželovi, měla jsem tak dokončit aavedan."
"Hmm."
"Můj snoubenec, Johanes Schafer na mě čeká a já musím za ním."
"Tak to má být, snoubenci patří k sobě." Nepřestával se usmívat.
"Pochopíte tedy, když se s vámi zítra rozloučím? Nejsem nevděčná a Johanes určitě také ne. Jistě by vám rád osobně poděkoval, až mu vše vysvětlím. A přijeli bychom vás někdy navštívit a ..."
"Tak to má být, snoubenci patří k sobě, ale nač je dělit, když už se stanou manželi?" přerušil mé překotné vysvětlování.
"Prosím?"
"Už jsi někdy viděla, aby novomanželka opouštěla svého manžela, sotva byl svatební obřad naplněn?"
"Jakže?!" vykřikla jsem a postavila se na nohy. Nevěřila jsem vlastním uším, ale jeho jízlivý úsměv a více než spokojený pohled, který ode mě odvrátil ke svícnu, mi leccos napověděl. Ano, společně jsme rozsvítili svícen, ale k naplnění svatebního obřadu je třeba dalších dvou úkonů... "Ach, ne!" vykřikla jsem znova, když mi došlo, že ona nehoda s rozlitou čokoládou byla lest. "Ale nepila jsem s vámi z jednoho poháru a nikdy jsem se s vámi nezasnoubila."
"V obou bodech se mýlíš. To já ti dával napít, když ses probrala z mdlob, vzpomínáš? Pila jsi tak dychtivě, že málem na mě nezbyl ani doušek. Naštěstí ve svatebních obřadech není zmínka o množství vypitého nápoje. A pak..." Rozšafně se postavil a upřeně se mi podíval do očí: "To já jsem Johanes Schafer a mé dary, můj aavedan si přijala."
"Co? To není možné? Vždyť ta fotografie..." zajíkla jsem se.
"To byl podfuk. Věděl jsem, že bys nikdy nesouhlasila se sňatkem, kdybys viděla mou skutečnou tvář, a tak jsem ti poslal jinou podobiznu."
"Ale on... Kdo je to?"
"Neměla by ses raději starat o manželovo štěstí než o někoho cizího?" zeptal se výhružným hlasem.
"Cože?"
"Já jsem nyní tvá jediná rodina. Já a můj syn Helmut. Tady je teď tvůj domov a tvou jedinou starostí by mělo být, jak mě potěšit."
"Ale to nejde. Vždyť je to podvod. Nemůžete..."
"Dost," zahřměl a uhodil mě do tváře takovou silou, až jsem spadla na roh křesla. "Vidím, že už ses po nehodě zotavila a není tedy již třeba brát si servítky. Domáháš se svého snoubence? Mělo by tě potěšit, že je již tvým manželem. Jsi tam, kam mířila tvá cesta, v domě Johanese Schafera. Ty, já i můj syn a několik náhodných svědků může potvrdit naplnění svatebního obřadu.
To já umyl tvé nohy ještě před tím než tě Hana ošetřila poté, co tě moji lidé našli v lese. Sama jsi Haně vyprávěla o nehodě s čokoládou a naše ložnice je v přízemí, a to nejen kvůli tomu, že se mi špatně chodí po schodech, ale také proto, aby bylo oknem dobře vidět, jak spolu rozsvěcíme naše společné rodinné štěstí."
Držela jsem si bolavou tvář a nebyla schopná slova. Jen slzy vzteku mi kanuly po tváři.
"Mno, asi tě nechám, abys mohla v klidu popřemýšlet nad svým štěstím, a půjdu řádně oslavit náš konečně stvrzený sňatek něčím silnějším. Budeš mít alespoň čas připravit se na můj návrat." Olízl si rty a podíval se na mě hladovýma očima. Nebyla bych věřila, že ten kal v nich je něčeho takového vůbec schopen. A pak mi došel význam toho všeho.
Nevím, jestli slyšel můj zděšený výkřik a následný zoufalý nářek a nebo byl už pryč. To zoufalá duše neřeší...
***
V neštěstí si přejeme žít život někoho jiného. Nebo být alespoň někdo jiný. A když to něco nebo někdo je neměnitelné, zatoužíme po nicotě. Sebevražda? Ne! To není cesta, pro kterou jsem byla vychována.
Věděla jsem, že i když si dívka může manžela vybrat, ne vždy je to zárukou lásky v manželství. Manželství však zaručuje respekt a životní jistoty, které svobodná dívka nikdy nemá navždy. I rodiče jednou zemřou. Moji zemřeli díky nehodě a můj otec by byl jistě rád, kdybych vše viděla jako Boží prozřetelnost, která mě přivedla do manželství, a já se tak nemusím postavit samotě. Jsem dcerou Adila Parvela, mocného a hrdého muže, který něco znamenal. Nemohla bych jeho památku pošlapat, zneuctít... Nemůžu poskvrnit dobré jméno rodiny tím, že ze zoufalství ukončím život.
Nemůžu dovolit, aby se ten starý, podlý muž dotkl mého těla.
Nový nářek mnou začal lomcovat a já nebyla ani schopná zvednout se ze země, na kterou jsem dopadla.
Ale i pláč se jednou vyčerpá a nářky postupně umlkají. Snažila jsem se přestat. Nešlo to, ale i tak jsem věděla, že jednou to musí skončit. Všechno jednou musí skončit. Je třeba šetřit síly a odložit smutek na vhodný čas. Musím přemýšlet a ne naříkat. Ale nešlo si poručit... Ještě ne...
***
Hana musela pravděpodobně čekat, kdy přestanu brečet. Nejspíš měla ucho nalepené na dveřích a sotva jsem na delší chvíli umlkla, vtrhla dovnitř se spoustou balíčků a hned odcházela a zase se vracela s dalšími a ještě s nějakými truhlicemi. Vysvětlovala u toho, že to jsou mé svatební dary a že pán poručil, abych je dostala a potěšila se s nimi. Mám tak omluvit jeho nepřítomnost, prý se zdrží se svými přáteli.
Poslouchala jsem jen tak, jak se v otupělosti dá. Bylo mi jedno, co říká, i to, co dělá. Nejspíš bych se zase rozbrečela a nebo usnula, když odešla. To by mi ovšem nesměla padnout do oka prošívaná taška mé matky. Roztřesenou rukou jsem ji vytáhla z hromady všech těch nechtěných krámů a otevřela ji.
Vítala jsem každý předmět, který jsem z ní vyndala, jako by to byli staří přátelé. Hedvábný šátek. Hřeben. Jasmínová voňavka, kterou jí tatínek Adil tolik chválil a kvůli němu si ji kupovala. Náramky. A nějaká kniha. Obal jsem nepoznávala, a tak jsem ji otevřela. Bylo tam napsáno: Drahá Saaro, možná se ti deník bude zdát jako podivný svatební dar. Kde brát čas na psaní, když tě čeká život novomanželky? Ale stejný dárek jsem dostala od matky i já a věř mi, byla jsem ráda, že mohu své radosti i starosti psát na stránky, ke kterým se mohu vracet jak pro vzpomínku, tak pro radu. Radost s odstupem času nabývá na velkoleposti, kdežto starost se umenšuje a čas ti může pomoci nalézt jiná řešení. To vše pro šťastný manželský život. Tvá matka Anane Pravel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama